Během roku jsem prakticky neměl dovolenou a z práce už mi hrabalo, a nakonec jsem pochopil, že jestli neodjedu naráz a sám, neodjedu vůbec. Požádal jsem o dovolenou, došel jsem si pro suchary a pro lístek do Popradu během jediného večera. Další večer jsem už seděl ve vlaku a cucal vychlazené pivo z plechovek. Nejel jsem žádným lůžkovým nebo lehátkovým vozem, protože jsem měl pocit, že se v nich stejně nevyspím a nebaví mě dělat si starosti s prostěradlem.
V Pardubicích mi do kupé přibyli dva společníci. Dlouhou dobu jsem nedovedl určit, odkud jsou, natolik mi byla jejich řeč cizí. Až posléze jsem v ni poznal Slovenštinu, kterou jinak poslouchám v jednom kuse. Předstíral jsem spánek, když jeden z nich (Pepa) rozlil pivo na podlahu. S velkou pečlivostí ho začal vytírat starými montérkami, přičemž jsme navázali kontakt. Byli to "ryzí" lidé, jak tomu říkají intoušové. Během půl hodiny jsem s nimi popíjel pivo, mimořádně odpornou vodku a poslouchal jejich světonázory. Bylo to příjemné. Po nějaké chvíli alkohol začal působit a začali jsme upadat do spánku. Na chodbě náš spánek střežil mladý Rom nikoliv nepodobný Morfeovi z Matrixu - s vyholenou hlavou, rukama hluboko ponořenýma do dlouhé kožené bundy a sklonem nenápadně pozorovat přez rameno okolí na svými zády. Protože Pepa takto již jednou přišel o celou výplatu, zamkli jsme se.
Do Popradu jsme přijeli na čas v 5:32. Rozloučil jsem se se spolucestujícími (Pepa mi dal telefonní číslo, kdybych se dostal do "opravdových problémů") a koupil si lístek do Tatranské Lomnice (jen proto, že jsem měl dojem, že se to tak dělá). Pořád jsem moc nevěděl, kam vyrazím, tak jsem se začal probírat mapami. Jako nejjistější volba vypadalo, když vyrazím na Magistrálu. Nasedl jsem do vláčku a vyrazili jsme nahoru. Proti mě seděl mladý Slovák, sledující česky namluvené Simpsony na displeji telefonu.
Malý moderní vláček uháněl přez spoustu zastávek nahoru. Na Východě začínalo svítat a poznenáhlu se kolem již objevovaly siluety Hor. Ve Starém Smokovci jsem vystoupil a rozhodl jsem se nečekat na spoj do Lomnice, ale vyrazit už po svých. Smokovec je naparáděné horské letovisko (o pár dnů později tam dokonce zavítala Královna), kolem 1000m nad mořem. Turistická značka mě z něj záhy vyvedla a zamířila podél zubačkové trati vzhůru. Za chvíli se rozeběhlo ocelové lano mezi kolejnicemi a po nějakém čase po nich projela novotou se blýskající zubačka (asi spíš lanovka? no prostě to samé, jako na Petříně). Vyšlo Slunce a začalo rudě svítit na řídké lesy kolem a bílé skály nad nimi. Byla to nádhera. Jeden štít zvlášť vykukoval dále vpravo - byl to Lomničák. Cesta dál vedla lesem - parádním, hustým lesem - a lehce stoupala. Místy byl slabý sněhový poprašek, ale zima mi rozhodně nebyla. Občas se objevil výhled na nějakou strmou horu kolem. Potkal jsem nějaké pocestné - dva Čechy s cepíny na baťozích jsem znal již z vlaku - ale zamířili do Malé studené doliny, zatímco já jsem pokračoval po Magistrále. Po chvíli jsem se dostal nad les, takže se po pravici otevřel výhled do kotliny, končící obrysem Nízkých Tater. Po čase jsem se začal blížit k lanovce, sjezdovce a skalnaté chatě. Tamní chatár měl venku vyvěšenou jakousi ceduli, dokumentující jeho nosičskou minulost z různých chat. Maxímální vynášku měl přez dva metráky! Připadá mi pak skoro až nedůstojné, dělat na stará kolena na chatě, která je padesát metrů od lanovky. Vlevo se tyčil Lomničák, v celé své kráse se vystavující Slunci. Z hor již poučen jsem nečekal na ideální pozici a začal hned fotit - což bylo moudré, protože o pár minut později se přihnal mrak a Lomničák zakryl. Je to tam samozřejmě centrum - lidé přesedají z lanovky odspoda do lanovky nahoru, pobíhají tam děti atd.. Moc jsem se tam nezdržoval a zamířil dál.
Vše bylo náhle v mlze. Cesta mířila prudčeji vzhůru a pak takovým suťoviskem. Dost jsem zpomalil, protože přeskakování po kamenech je přece jen náročnější, než uhánění po cestě, navíc s baťohem. Ale asi se na to dá zvyknout, protože v jednu chvíli mě předběhl člověk, který prakticky utíkal. Konečně jsem začínal stoupat do sedla pod svišťovkou. Kvůli mlze nemám mnoho, co bych k tomu řekl, za chvíli jsem byl nahoře. V první vteřině se mi naskytly jen pohledy do mlhy, ale vzápětí se to začalo trhat a světe div se, naproti mě se objevil Jehněcí štít a vrcholy Bielanek, vlevo Kolový štít (který jsem bez konzultace s mapou nejdřív považoval za Malý Kežmarský, jež jsem měl ale ve skutečnosti hned po levici). Zásadně se ale změnil charakter cesty. Dosud byly kameny, po kterých jsem šel, docela suché a sníh prakticky nebylo vidět, ale teď jsem se dostal na severní stranu kopců, na cestě bylo občas naváto dobrých třicet čísel sněhu a protože se po ní chodilo, občas to bylo ušlapané do kluzké ledové krusty. Proti mě kráčel velmi, velmi hlučný dav Polské mládeže, která se smála mým šortkám (zatímco sami šustili tepláky). Jenže já měl pevné pohory s vibramem, zatímco oni se třepali po ledu v lepším případě v teniskách, v horším v jakési "módní" obuvi, no hrůza.
Scházel jsem dolů, což bylo dost úmorné. V jednu chvíli vedla cesta kamenným žlabem spolu s potokem, který zmrzl a celé to bylo obtížně schůdné, nicméně zdárně jsem to zdolal bez použití řetězu, se kterým mě pak málem srazil vzhůru se plazící turista. Mlha rychle mizela a výhledy na štíty kolem a pleso dole byly úžasné. Konečně jsem se dostal do kleče, nízkých listnáčů, došel až dolů a kolem plesa, na jehož klidné hladině se zrcadlily okolní štíty, jsem zamířil do chaty.
Ta byla přecpaná k praskutí, bylo kolem poledního a toto je oblíbené poutní místo. Jídlo bylo dost drahé, zdálo se mi, ale samozřejmě jsem si polévku a čaj nenechal ujít, navíc jsem si ještě objednal omeletu. Venku jsem se pak chvíli věnoval opečovávání chodidel, přece jen byl první den a dostávala zabrat, a vyrazil dál. Stoupal jsem zase listnáči, Slunce do mě pražilo a odkládal jsem vrstvy. Vyšel jsem k plesům a skoro kýčovitým výhledům - před sebou Belianky v pozimních barvách, za sebou nekompromisně se tyčící Malý Kežmarský štít. Dál jsem musel trochu nastoupat do vysněženého sedélka, a bylo takové vedro, že jsem se svléknul do trička.
Přede mnou se otevřelo dlouhé údolí, kterým jsem měl sestoupit. Vpravo bylo lemované hřebenem Belianek. Cesta byla příjemná, ale dlouhá. Záhy jsem se ocitl v lese a kráčel podle Meďolského potoka. Medvědy tu připomínali všude na informačních cedulích, v jednom místě se dokonce (po předchozím varování) objevily dvě medvědí sochy. Slunce tou dobou už nasvěcovalo pouze vápencové stěny po mé pravici a již vzdálené štíty vyplňující celý obzor za mnou, když jsem se dostal dolů. Tam jsem mohl sejít buď doprava do nějaké vesnice, nebo zamířit zpět do hor, podél říčky, do které se vléval Meďodolský potok. Měl jsem v plánu to druhé, ale v tom jsem zjistil, že na poslední odpočívadle jsem nechal brýle. Incidenty tohoto typu jsem čekal až tak za dvacet let, takže jsem si nadával do idiotů a spěchal zpátky. Přišel jsem tak sice jen o cca 40 minut, ale protože již padala tma, byly to cenné minuty. A stoupal jsem tedy vzhůru a byl rozhodnut, i v rámci trestání se za podobnou hloupost, vydržet nejméně do půl osmé. Proti mě kráčelo docela dost poutníků, kteří se snažili co nejrychleji utéci z hor. Byl to můj první večer v horách, takže jsem se bál, a v každém viděl příslušníka hlídky ochrany přírody, který se ke mě vrhne a bude mít plno všetečných otázek, kam takhle pozdě mířím (řekl bych že do Teryny, ale ta byla ještě pět hodin daleko).
Také jsem se bál medvědů, kteří v takhle temném a hustém lese vypadají docela dost reálně, takže jsem chtěl nastoupat až do kleče, kde jsem si říkal, že pro medvědy není už nic moc zajímavého. Po prvním držkopádu jsem vytáhnul čelovku a klopýtal dál. Po úmorně dlouhé době konečně stromy začaly řídnout na úkor kleče. Stejně jsem ale neviděl nic moc místo ke spaní. Navíc hned vedle tekl hlučící potok. Konečně jsem zahlédl skoro rovný kus mokré trávy, takže jsem se okamžitě začal chystat ke spánku. Po třech stranách jsem měl skoro na dosah ruky ostré štíty, do čtvrté strany klesalo údolí, kterým jsem přišel. Oblékl jsem si termohadry, zalezl do spacáku, žďárák jsem nechal připraven, jen kdyby se zkazilo počasí, namazal si trochu chleba paštikou, hodil batoh do igelitového pytle (to dělám vždycky a když chodí medvědi okolo, je to ještě dvakrát lepší nápad) a šel spát. Dokonce tam byl i signál, takže jsem mohl napsat domů. A nade mnou byly tisíce hvězd.
V noci byla nakonec celkem zima. A moc jsem se nevyspal, i když bych řekl, že ne kvůli té zimě, ale kvůli strachu z medvědů, ochranářů a tak dál. Ráno jsem si dal předsevzetí, že příště spím ve všem oblečení, co mám. Štíty kolem vypadaly ve světle vycházejícího Slunce (jež zatím svítilo jen na štíty Belianek dole na jihu) stejně impozantně, jako večer. Byl jsem sám v úzkém údolí, kráčel podle potoka a bylo mi celkem skvěle. Na potoce byl místy led a i jinak to byla dost studená rokle, protože z jižní strany byla pevně uzavřená vysokými štíty. Začínal jsem stoupat k nějakému plesu a pak ještě dál do sedla Sedielka - možná jsem spal až tak v 1500m.n.m, ale sedlo bylo ještě o osmset metrů výš. Cupital jsem po kamenech, funěl jsem a pohled na stoupání přede mnou mi bral zbytky životního optimismu - prudký sněhový svah a kamení a vysoko a vysoko... ale nedalo se nic dělat. Nakonec jsem přestal hledat cestu a vzal kopec na zteč. Občas jsem musel i zapojit ruce, což bylo fajn a poněkud spravedlivější k nohám. Dostal jsem se tím ještě kus nad Sedielko, odkud bylo vidět štíty všude kolem a další štíty za nimi.. Bylo tam krásně. Sestoupil jsem k Sedielku, přičemž jsem hluboko pod sebou viděl stoupat postavičku (určitě ochránce, říkal jsem si). Hrozně tam foukalo, takže jsem rychle začal oblékat bundu. Dál to byl ještě prudší sněhový svah, tentokrát dolů. Většina předchozích to šla v mačkách, což tedy bylo jediné rozumné, protože špatně uklouznout by znamenalo rozsekat se o dvěstě metrů níže o kameny. Ale byly tam hodně hluboké stopy, ve kterých se dalo jít a dalo se do nich i zaplout, když člověk uklouzl, takhle jsem to sešel já. Když sníh přešel v kamení, objevila se cesta vybudovaná pomocí dřevěných kulatin. Nechtěl jsem touhle dolinou sejít moc hluboko, ale hned jí zase opustit dalším sedlem na jih. Tam byla pěkná cesta, přecházející pak v řetězovou cestu po skále. Variantou bylo jít v mačkách vysněženým žlabem. Já jsem stoupal po skále a místy jsem byl rád, že mám lezecké zkušenosti - bez řetězu by to bylo normální lezení. Problém byl hlavně v tom, že stupy byly částečně zaledněné a hrozilo uklouznutí. Ale zdárně jsem se dostal nahoru, kde byl přátelský takyturista. Vzájemně jsme se vyfotili a vydali se opačnými směry. Sestup jižní stěnou byl opravdu v pohodě, sníh skoro nikde, Slunce mě hřálo ve tváři. Šel jsem rychle, prošel jsem polem kamenných mužíků, které někdo postavil zřejmě jen z legrace, a ztratil cestu, takže jsem pak chvíli hopsal v sutisku. Dlouhou cestou okolo jsem nakonec došel na Zbojandu. Po chvíli přišel i můj známý z posledního sedla, tak jsme se vydali na oběd. Dali jsme si polévku a pivo a kofolu a debatovali o horách. Já uvažoval o tom, jestli si nedat na zbytek dne (bylo kolem půl druhé) volno a neubytovat se tady. Kolega se zatím jal sestupovat dolinou k zaparkovanému autu.
Rozhodl jsem se pro pokračování a začal stoupat zase vzhůru dolinou. Bylo to opět severní sedlo. Proti mě šlo několik turistů, kteří vypadali docela v pohodě, ale já bych to sestupovat nechtěl. Opět se mi nakonec zdálo, že bude lepší, vzít to po skále, než se klouzat po ledu a sněhu. Nahoře sice svítilo Slunce, ale když jsem sestupoval do zamrznutého kotle, rychle zmizelo. Bylo tam hodně sněhu a za chvíli jsem zjistil, že jsem ztratil cestu a byl docela problém se na ní vrátit. Do bot se mi sypal sníh, nebo se mi naopak nedařilo zakopnout do zmrznuté krusty jekékoliv stupy. Konečně jsem se dostal pod nástup ke stoupání, při kterém jsem opět ztratil cestu a už začínal být unaven. Slunce někde za mými zády zmizelo a konečně jsem se dostal k sestupu. Ale byla to milá, teplá a suchá dolina, se skoro žádným sněhem. Byla tu hodně bílá žula, nyní v soumraku do daleka svítící, tekl tam potok... nabral jsem si vodu a klesal a klesal, až do kleče. Tam jsem došel skoro až ke Slezskému domu, což je "horský hotel" a vede k němu silnice. Opodál jsem se natáhnul do kleče, dal na sebe všechny vrstvy, dvoje ponožky, rukavice, dal si zase trochu chleba a šel spát.
Vstal jsem tak akorát kolem sedmé. Po cestě, vedle které jsem spal, již se čile pochodovalo. Opatrně jsem na ní hupsnul a zamířil k hotelu. U toho jsem vykročil opět na Magistrálu. A šel jsem a šel, vlevo široká kotlina, vpravo ostré vrcholky. Záhy jsem se zastavil, abych ze sebe sundal většinu toho, v čem jsem spal. Také jsem si připevnil spacák na batoh, aby vyschnul. Na Magistrále nic moc vzrušení nehledejte. Nejhezčím bodem bylo Batizovské pleso, obklopené štíty. Pak se objevilo ústí Mengusovské doliny se vzdáleným, hluboko položeným Popradským plesem, ke kterému bylo třeba sejít. Sestup byl samozřejmě úmorný, nekonečnými cik-caky. Proti mě šlo hodně turistů, dost z nich bylo českých. Dole jsem šel rovnou do chatohotelu, sednul si na prosluněné zápraží a dal si polévku, pivo, kofolu... a sušil spacák a zkoumal mapu. Dnes jsem měl vyjít z mapy Vysokých Tater a dostat se na mapu Západních. Bylo to ale pochodování ještě na dlouho a mé tempo bylo jen o málo lepší, než kolik bylo na časomírách. Docela mě lákaly Rysy, ale to bych pak nestihnul nic ze Západních, tak jsem se rozhodl, nechat si to na jindy. Dal jsem se dohromady (přispěla k tomu i "Show must go on" z rádia) a vyrazil Mengusovskou dolinou. Takhle vespod je to krásný les, jako z pohádek - hluboký, vlhký, divoký. Ale nenechával jsem se unést a rázoval dál a výš a odkládal vrstvy. Minul les. Minula kosodřevina. Objevilo se poslední stoupání do sedla. Skousl jsem a vyběhl ho daleko před časomírou. Předehnal jsem přitom skupinku Čechů, se kterými jsme se vzájemně vyfotili. Oni mířili na blízký štít, já hodlal sejít další dolinou a pak ještě jednou. Nejdříve se klesalo dobře, i když cesta byla hodně zasněžená. Pak ale začala být místy poněkud ledovatá z vylitého potoka a začala se ztrácet, takže časomíru jsem pokořil jen o trochu. Dole jsem, opět v hustém lese, zamířil vzhůru. Už dole bylo značení poněkud zmatečné, ale uháněl jsem na hranici infarktu a celkem brzy nastoupal do domnělého sedla - bylo to ale jen předsedlo, to pravé bylo ještě o kus dál. Když jsem směrem k němu mžoural, zachytil jsem pohyb. Vlevo ode mě, tak 40 metrů, uhánělo nějaké těžkopádné hnědé velké zvíře. Než jsem nastartoval foťák, už bylo v kleči. Do té chvíle jsem se medvědů obával, ale od teď se stali jistou věcí. Mohl to být sice také kamzík, ale spíš jsem tipoval toho medvěda. Dost mě to rozmrzelo, protože jsem myslel, že takhle vysoko, kolem 1800, už medvěd nebude. Rychle jsem dokončil zbytek stoupání. A značení se opět zbláznilo. Mířilo odtud víc cest, značené byly jen některé. Podle mapy měla být ta má dost na jih, ale šipka ukazovala jasně na severozápad, tak jsem jí následoval, pěšinka to byla pěkná a jevila stopy značení. Po nějaké době jsem byl nucen přiznat, že to byla blbost, směřovala jasně do Polska. Chtěl jsem se dostat na svou cestu bez vracení se, bylo již dost šero, ale to znamenalo slézt do strmé rokle, přeskočit potok, vylézt do docela ďábelské druhé strany, kde to bylo něco jako lezení při držení se zmrzlé trávy a kamenů, které z ní vyčnívaly a zůstávaly v ruce, a pak se ještě protlačit klečí. Celkově mě to dost vyčerpalo a teprv na mě začala působit medvědí fobie. Uháněl jsem údolím, bylo ještě docela dlouhé. Místy jsem normálně běžel v posledních zbytcích světla, až jsem konečně doběhl do tmavého lesa a vytáhl čelovku. Podle mapy jsem měl dojít k turistickému přístřešku, který mi v mých představách měl posloužit jako útočiště před medvědy.
Přístřešek byl evidentně dílem nějakého bystrého vědátora a ochranu skýtal jen před deštěm. Do čtyř stran se otevíraly jakési portály, v nichž se dalo posedět. Nebo, v mém případě, poležet. Ulehl jsem do spacáku, najedl se a pak vyhlížel do tmy, odevzdaně čekající na medvědy. Měl jsem dokonalou představu medvědí rodinky, která si zvykla na pravidelnou konzumaci odpadků, které tu po sobě turisti nechávají - ostatně opodál jsem našel podezřele roztrhané pytlíky od polévek - a teď mě zmateně pozoruje, až se konečně kolem třetí ráno rozhoupává k činu...
Kupodivu jsem se probudil kompletní. Původně jsem měl v úmyslu pokračovat ve svém směru a přejít Tomanovou dolinou do Polska. Pak jsem si ale vzpomněl, že před odjezdem jsem si našel, že zrovna Tomanova a Juráň jsou dvě jediné momentálně zapovězené doliny - nevím proč. Tak jsem začal stoupat na Kasprowy Wierch nad sebou. Bylo to tedy hrozně úmorné - ne moc strmé, ale nekonečné cik-cakování... nad sebou jsem slyšel mnoho hlasů - na kopec totiž vedlo hned několik lanovek. Pěkně znuděný jsem se nakonec vyškrábal nahoru, do davu lidí v polobotkách a koženkových bundách, kteří hrozně hlučili. Bylo tu víc lidí než na Sněžce, což jsem již pokládal za nemožné. Zaslechl jsem i spory o to, jaká země se to vlastně rozprostírá před námi, jestli Slovensko nebo Česko. Pak ke mě přistoupil nějaký Northfejsák s Oakleyema a ptal se mě, jestli je cesta na východ průchozí, že se tam den předtím prý zabil Slovenský průvodce, což ho očividně plnilo radostí nad tím, jaké suprvzrušení zažívá.
Hřeben byl pěkný, ačkoliv trochu prvoplánový, a davy lidí mi ho trochu kazily. Postupně vrcholy dostoupily až 2104m.n.m.. Ale spěchal jsem dál. Chtěl jsem přespat ve Schromisku Ornak a užít si tak jednu noc bez strachu z medvědů. Klesal jsem ze hřebene, kolem skal z překrásného vápence, do Tomanovy doliny. Nezdálo se, že by tady v Polsku byla jakkoliv zakázaná. Dostal jsem se do lesa. Nohy jsem měl dost uchozené a byla tu teda fest mizerná cesta, plná kamínků, které ujížděly pod nohama. Hodně jsem spěchal, protože jsem vymýšlel i alternativy, kdyby to s Ornakem nevyšlo. Chata byla docela pěkná kamenná, řvaly tam děti (rozuměl jsem jen spojení "maš blutuc?", které doprovázelo mávání mobilním telefonem) a chodily tam paničky na podpatcích, které tam tedy mohly fungovat jen na cestě mezi autem a chatou a nechápu, jak si to někdo může vzít. Dlouze jsem studoval mapu, abych znal své možnosti. Nakonec jsem zašel na chatu, stoupl si k recepci, viděl, že cena je jen ve zlotých a zeptal se mladé zmalované fuchtle za pultem, kolik je to v euroších. Nienienie, to je jedno, kolik je to v euroších, nic než zlatý neberou. No bezva, sladce jsem se usmál a odkráčel. Stejně se mi tam moc spát nechtělo, jen jsem hledal úkryt před chlupáči. Vydal jsem se tedy stoupat na hřeben Ornaku. Nejdřív to bylo prudké v lese. Pak to bylo ještě prudší v kleči. Na cestu si nelze stěžovat, nakonec to bylo docela komfortní schodiště, i když stupně musely dělat velké problémy i jen o trochu menším, než jsem já. Ale říkal jsem si, že medvěd takhle strmý svah určitě nevyjde...
Po chvíli jsem byl na hřebenu a začal hledat místo k přespání - za chvíli jsem ho i našel, jen trochu připomínalo medvědí pelech. Ale opodál byla učiněná plantáž nesežraných brusinek, což, říkal jsem si, určitě vylučuje medvědy. Zářící obzor byl lemován horami a já už neměl nic lepšího na práci, tak jsem se pořádně najedl, nabalil se do všeho i do teplých rukavic, se spacákem zalezl do žďáráku a šel spát. Tentokrát to jistě nebylo zimou, kterou jsem na hřebeni sice čekal, ale nakonec to bylo v pohodě, že jsem se v noci několikrát probudil. Ale ráno jsem byl časně na nohou a zamířil dál - již pomalu k sestupu. Ze Slovenské strany se valily mraky a Slunce jsem viděl jen asi dvakrát. Po hřebeni jsem záhy došel pod stoupání do Gáborova sedla, které jsem vzápětí překonal a rychle klesal do Slovenska. Když cestu křížil potok, po pěti dnech jsem si vyčistil zuby, po čtyřech sundal termokalhoty.. ustrojil se do civilizace. Cesta byla docela pohodlná a ubíhala rychle. Minul jsem turistický přístřešek mnohem klasičtější a medvěduvzdornější konstrukce, než ve kterém jsem trávil předminulou noc a scházel do údolí. Často jsem se ohlížel po horách, ale ztrácely se záhy v mracích. Posléze jsem uháněl po široké cestě, okolo které se už povalovalo dost papírků, pozdravil jsem svačící dřevaře a konečně prošel kolem cedule "TANAP". Vyšel jsem na silnici a vypnul horský mód.
Silnice sice vedla jen do pár chat a kempů, ale občas po ní i něco projelo, ovšem se stopováním jsem neuspěl. Došel jsem asi čtyři kilometry na hlavní, kde začínala vesnice Pri.. a v miniaturní boudě si koupil nějaký ten ovčí sýr (nešlo by přece jet na Slovensko a vrátit se bez něj). Pak jsem zkoušel stopovat na hlavní. Zděšená auta mě objížděla skoro až v protější škarpě, až asi za třičtvrtě hodiny mi zastavil nějaký dobrý člověk v pracovním pickupu. Někdo by měl udělat sociální průzkum ve skupině lidí, co bere stopaře - řekl bych, že výsledkem by byla armáda docela sympatických, a rozhodně ne mainstreamových individualistů. Trochu jsme si popovídali o tom, jak je potřeba občas někam vypadnout a pak mě vyhodil v Liptovském Hrádku, právě tam jsme dojeli i s Martinou v zimě, když jsme opouštěli Nízké Tatry. Zrovna mi jel vlak do Žiliny, stejně jako tehdy, takže jsem do něj nastoupil a uháněl Slovenskem. V Žilině jsem stihnul na nádraží tak akorát vypít pivo a sníst bagetu, a utratit zbytek Sk za turecký med. Vlak byl pěkně pohodlně polstrovaný a rychle uháněl, přečetl jsem jen Kapitánskou dcerku od Puškina, v devět byl v Praze. Hurá!