V pátek 4.5.2007 jsem z práce vyrazil nezvykle brzo, abych stihnul bus v 17:00 z Černého mostu. Sice jsem měl koupený lístek, ale nechtělo se mi až tak sedět, takže jsem tohoto privilegia (jež je vyhrazeno právě lidem, kteří myslí napřed, zdá se) nevyužil a celou cestu povlával kolem madel. Což mi vůbec nevadilo. Bylo krásně a teplo a přecpaný autobus si rychle uháněl na sever. Četl jsem si, pozoroval lidi (nemůžu se vždycky ubránit soucitu, když si představuji, že třeba po týdnu jedou domů), nebo se jen díval ven na kvetoucí pole.
Po sedmé jsme dorazili na parkoviště ve Špindlu. Vytáhnul jsem batoh z úložného prostoru, sežral tatranku a vydal se na cestu. Nemířil jsem nijak daleko, mým cílem byl kopec "Pevnost" - byl blízko místa, kam jsem se chtěl dostat další den, a byl rozumně vysoký (víc než 1000 metrů nad mořem). Cesta byla samozřejmě komfortní, udržovaná a čistá, takže jsem po ní letěl jako blesk. Posléze jsem začal stoupat - převážně po silnici - takže zimou jsem netrpěl.
Na Pevnosti bylo krásně. Kolem se v modravém přísvitu rýsovaly částečně ještě zasněžené kopce. Jediná vada na kráse byla, že jsem si nemohl připadat moc sám - zřejmě ne moc daleko byla nějaká chata, odkud byl slyšet povyk psů a dětí. Natáhl jsem se nedaleko cesty - byla tam loňská tráva, na které ještě před nedávnem ležel sníh, takže byla polehlá a vytvářela rovný povrch. Vybalil jsem svou úžasnou samonafukovací karimatku, zabalil se do spacáku a po dlouhém sledování hvězdné oblohy jsem usnul.
Vzbudil jsem se kolem šesté. Bylo nádherně - Slunce svítilo, chladný vzduch voněl. Kousek stranou byla skalka, na kterou jsem vylezl a sledoval Sluncem zalité svahy Lab.. . Vydal jsem se k Medvědí boudě. Bylo opravdu nádherné počasí. Kráčel jsem po lesních cestách, místy rozbahněných tak, až se mi sandály bořily, poslouchal jsem zurčení potoků, čistil si v nich zuby a tak dál.
Medvědí bouda funguje asi jen v zimě, takže takhle na jaře působí dost smutně a omšele. Na stolcích a lavicích před ní byly spousty vyrytých vzkazů a hromady odpadků. Během chvíle se ukázalo, že budu muset zvolit plán B, takže jsem vyrazil dál. Po panelové cestě jsem stoupal Martinově boudě, nad kterou se v oranžové a rudé vypínal K.. . V chatě jsem si dal pivo, nebylo špatné, a pokračoval dále vzhůru. Po chvíli jsem byl na hřebenu, někde u Mužských kamenů. Už jsem v Krkonoších v létě dlouho nebyl, takže jsem pozapomněl, že celý hřeben je komfortně vydlážděn kameny, tak jsem na to překvapeně zíral. Občas jsem někoho potkal, ale zatím to moc lidí nebylo. Hřeben je celkem pozvolný a jde se po něm rychle. Jen občas se objevilo sněhové pole - zvlášť nebezpečné mi připadlo jedno, které vedlo nad ostrým svahem, pod kterým se dole modralo jezírko (už na Polské straně). Byl jsem skoro v pokušení nazout si pohorky, ale nakonec jsem je nepoužil a vše odchodil v sandálech s podrážkou ve stylu Škody 120. Počasí se začalo kazit, foukal ledový vítr a občas lehounce skráplo. Došel jsem k nějakému většímu podniku, který vypadal i solidně a dal si dušenou brokolici a nějaká piva (Měl jsem zásoby vlastního pití, ale ještě se jich ani nedotkl), pak jsem seděl, četl si noviny a bylo mi fajn. Kolem mě se ozývaly v lehkém tónu tři jazyky.
Pak jsem vyrazil dál - občas bylo vidět Sněžku a množství lidí narůstalo. Docela drsně to vynikne, když stojíte na takové té přímo ubíhající magistrále pod Sněžkou a vidíte ty zástupy. Pod Sněžkou jsem nazastavoval a řítil se vzhůru. Obloha byla olověná a ta cesta mě překvapila svou nehostinností - no, ale jak by vlastně na Sněžce něco mohlo růst, když je to taková hromada šutráků. Asi v půli výstupu se ozval takový divný zvuk a najednou mi začaly kalhoty mnohem líp větrat. Ke své hrůze jsem nahmatal, že se jim v zadní části udělala gigantická díra. Nicméně jsem stoupal dál, vystavujíc tak své trenýrky pohledu každého člověka, kterého jsem předešel.
Nahoře byla trochu mlha a hodně lidí, převlékl jsem se do dlouhých kalhot, něco pojdl a začal sestupovat. Šlo to rychle, za chvíli jsem byl na Růžové hoře. Vylezl jsem na svah, na kterém bylo několik chat a u jedné si koupil zmrzlinu. Pak jsem našel pěšinu a sestupoval po ní lesem. Předjel mě drsný závodník na kole, ale za chvíli jsem ho potkal, jak se potýká s lepením. Optal jsem se ho poměrně zbytečně, zda píchnul, ale zaječel "Proráží, tady se proráží!" a přidal něco o tom, že není ale zvyklý, aby se prorážela obě kola naráz. Alespoň jsem mu půjčil nůž, aby mohl přepůlit náplast - nechápu, jak někdo může jezdit po lese bez nože.
Po chvíli jsem došel do Pece. V Peci jsme byli před čtvrt rokem a líbilo se mi porovnávat její zimní a jarní podobu. Našel jsem restauraci, kde se nám líbilo už v zimě, sednul si před ní, objednal si palačinky a pivo a pokuřoval dýmku.
Z Pece jsem začal zase nastoupávat. Trochu jsem se ztrácel, klopýtajíc kolem spousty chat. Nakonec jsem došel na Slatinnou stráň, kde jsem začal hledat místo k přespání. Mezi mladými stromky jsem našel něco velmi podobného minulému dni, na polehané trávě. Trochu jsem se docpal a šel spát, hvězdy se nekonaly.
Měl jsem úžasné štěstí - celou noc bylo sucho a krápat začalo až když jsem se probudil. Zabalil jsem vercajk a vydal se dál. Dostal jsem se na trasu, kterou jsem v zimě uběhl. Chtěl jsem si prohlédnout černohorské rašeliniště, ale moc z něj vidět nebylo a navíc byl dřevěný chodník na řadě míst zavalen stromy, které zřejmě popadaly při nedávné vichřici. Začalo pršet ještě víc, tak jsem natáhl pončo. Vystoupal jsem na Černou horu a rychle našel dveře do restaurace. Zrovna když jsem jimi prošel, spustilo z rádia "It's a hard life", což zcela skvěle dokreslilo náladu, kterou navozuje zamračené a deštivé nedělní dopoledne v prázdné hospodě v jarních horách.. Dal jsem si polévku, dostal jsem k ní výborné pečivo, které si sami pekli, tak jsem ho trochu nakoupil do zásoby.
Pak už jsem měl jen sestupovat. Trochu jsem minul cestu, ale užil jsem si výhledů - asi jsem v Čechách ještě takhle pěkné neviděl. A to i když byly zastřené deštěm. Je to tam opravdu unikátní. Sestupová cesta vedla velmi prudkým svahem a kolem mě se začala rozprostírat ukázka zmaru - spousty vyvrácených a zlámaných stromů. Řekl bych ale, že kdyby byly hustěji vedle sebe, musely by obstát lépe.
Jehličnany ustoupily listnáčům a ty mě dovedly až na silnici k Černému dolu. Autobus mi jel až za hodinu, takže jsem zalezl do hospody, dal si customizovanou palačinku se špenátem, pak něco sladkého, docela dost piva - bylo mi blaze.