Opět Vás předem musím upozornit, že toto byl můj první kontakt s popisovanou činností (lezením po ferratách), takže budu s překvapením konstatovat fakta Vám dávno známá atp..

Na konci června jsem, cestou z prvního letošního lezení ve Strašnicích, dostal od Dády návrh, který se neodmítá - že jí jedna kamarádka vytáhla na zájezd na ferraty do Dolomitů a jestli bych nechtěl jet s nimi. Termín šikovně využíval prvních volných dnů v červenci. Byvše někde u kořene skautem, nikdy mě zájezdy s cestovkami nelákaly, ale byl jsem ujištěn, že toto je v podstatě v rodinném kolektivu. Protože pro mě (a soudím, že pro stovky dalších) stačí k vytvoření "rodinného kolektivu" právě Dáda, celkem jsem to dále nezkoumal a souhlasil. Další den se objevily komplikace v podobě plného zájezdu atp., takže jsem začal plánovat místo toho cestu do Roháčů, ale pak nějaký bláhovec (neb kdo jiný by mohl odříci místo v zájezdu, jehož se účastní Dáda) odřekl, a do vzniklého místa jsem byl vecpán já.

Koupil jsem si ferratový set a přilbu, začal jsem žehlit pracovní průsery a nakonec jsem v úterý večer konečně doběhl ke stanovišti, odkud vyjížděl autobus. Čekající lidé opravdu družně vytvářeli debatní kroužky, nenechávajíc nikoho na pochybách, že mezi nimi jistá pouta jsou. Rodinnou atmosféru dokreslovala i plechovka piva, kterou většina osazenstva svírala v ruce. Kroužek, ve kterém jsem nalezl Dádu, byl kromě ní tvořen ještě třemi dívkami, což jsem kvitoval jako příjemnou změnu oproti (mým) zvyklostem.

Nacpali jsme se do autobusu a vyrazili. Začal nás obcházet náš průvodce, který se nám představoval roztomilou hláškou "Tak co, kolik jsi jich měl?". Na mysli měl piva, která byla zřejmě erární, ve velkém počtu chlazená v lednici za sedačkou řidiče. Tento zvyk je někdy kritizován, ale v zásadě nic proti němu nemám, ačkoliv jsem se až při cestě zpět dokázal osmělit natolik, abych absolvoval cestu uličkou až dopředu, usvědčující udělání čárky do seznamu a cestu zpět s plechovkou.

Cesta ubíhala vcelku příjemně, i když ta Karosa trpěla dost nevyrovnanou klimatizací, takže zatímco v přední části autobusu si stěžovali na horko, my vzadu jsme klepali kosu. Když jsem byl moc ospalý na četbu, snažil jsem se v zimě usnout a jen na půl oka sledoval země, střídající se za okny. Do Šengenu zbýval ještě půlrok, ale jediný kontakt s hranicemi byly SMS od mobilních operátorů.

Řádně vymrzlí jsme se začali probírat na nějakém parkovišti v Itálii. Venku bylo pěkně zamračeno. Začínali jsme stoupat do hor a kolem bylo nádherně - překrásné malé kostelíky obklopené několika domky, přilípnuté na rozlehlých zelených kopcích a tak. Venku se dalo do deště a byl do déšť s velkým D a s ještě vetšími kapkami. To dost zchladilo mé nadšení pro cokoliv a byl jsem ochoten strávit v autobusu celou dobu, ale když jsme našli místo k zaparkování, osazenstvo se neohroženě začalo chystat k vystoupení. Nechal jsem se strhnout davem a vyrazil také. Bylo nám řečeno, že spacáky a karimatky si máme nechat v autobusu, protože spát budeme na postelích a v erárních dekách. V dešti jsme z autobusu vytáhli batohy a běželi se převléknout pod blízký přístřešek, náležející k zavřené stanici lanovky. Neměl jsem toho mnoho na převlečení, tak jsem si ponechal krátké kalhoty, jen si vzal pevnou obuv. Déšť postupně přestal, což bylo výborné, dokonce začaly být vidět nějaké kopce a lesy. Dali jsme vale autobusu a vyrazili ke stanici lanovky, kde jsme hromadně opatřili lístky a začali nabírat metry tím nejpříjemnějším způsobem. Asi jsem dosud v kabinovce nikdy nejel.

Vyplivlo nás to na takovou travnatou loučku, nízko nad námi se honily mraky a pod námi se proháněli svišti. Vydali jsme se po cestě nepříliš prudce vzhůru. Po čase jsme dorazili k Refugiu, kde jsme z vlastních zásob pojedli a popili, případně pokouřili. Refugio (no, spíš to připomínalo zájezdní hostinec) bylo pěkné kamenné, s modro-bílými okenicemi.

Dál jsme pokračovali traverzem pod tušeným hřebenem. Počasí bylo proměnlivé - jednu chvíli bylo vcelku solidně, druhou padla hustá mlha a třetí začalo krápat, případně lehce sněžit. Ale nic horšího. Šli jsme v hodně řídkém útvaru, když jsme se v jednu chvíli sešli, vyjádřila skupina lidí chuť se trhnout a zdolat vrchol ???, ale v tom okamžiku zahřmělo, takže si najednou vzpomněli, že si musí něco urgentně vyřídit v Refugiu, do kterého jsme mířili.

Nejdříve se vynořila budka se strojovnou lanovky (na tahání materiálu), pak kříž a pak konečně naše Refugio, resp. obě jeho budovy. V té útulnější byla kromě ubikací i velká jídelna, ta druhá naproti tomu dost příšerně zapáchala dezinfekcí a bylo v ní vlhko a zima. Měl jsem všechno docela promoklé a sníh si našel cestu i do mého batohu. Rozvěsili jsme věci jak to šlo a vydali se na průzkum blízkého okolí. Některá děvčata šla docela daleko, ve směru našeho zítřejšího pochodu, zatímco já Dádu pozval na šálek horké a neuvěřitelně husté čokolády (ona mě pozvala na další), kterou nám připravovala půvabná obsluha neurčitého pohlaví. Seděli jsme v jídelně a diskutovali o tom, jak je cestování fajn.

Po delší době jsme si objednali večeři (špagety s boloňskou omáčkou), načež dorazila zbývající děvčata. Docela družně jsme se bavili, až bylo pozdě a vydali jsme se naspat to, co nám předešlou noc uteklo. Ještě před usnutím se mi pochopitelně podařilo urazit jednu další účastnici zájezdu, když jsem její sen, který nám s důvěrou vyložila, ohodnotil slovy, že jsem se vždy domníval, že podobné zájezdy přitahují "psychotická paka". To se mi moc nepovedlo.

Vstali jsme rozumně brzo, došli se nasnídat (pečivo a něco na něj plus čaj, pravděpodobně) a začali se strojit na cestu. Po poradě s vůdcem se mi podařilo obléknout si i zbrusu nový prsák (který tedy většina lidí neměla), což mi dávalo spolu se sedákem a popruhy batohu bezpečný pocit jistého exoskeletu. Vyrazili jsme od chaty vzhůru do sedélka. Cesta vedla přez mírné suťovisko, na strmý ledovec. Takhle po ránu v něm kameny, kterými byl poset, moc pěkně držely, ale stejně mi není jasné, jak je možné, že nikdo neuklouzl. Buď jak buď, dostali jsme se do sedélka, odkud byly i docela výhledy a odkud už vedla ferrata. Teoretickou průpravu jsem měl kompletní, prakticky to ovšem byla moje premiéra, ale nic nečekaného se nestalo. Pořídil jsem si moc pěkný set s karabinami, které mají dlaňové zámky, takže se s nimi manipuluje zcela snadno. Nicméně na ferratu, která teď byla před námi, byl set skoro zbytečný, což jsem ovšem nemohl vědět. Našeho průvodce jsem snad cvaknout neviděl.

Stoupali jsme mírně výš a výš, postupně se naše, od začátku dost roztahaná skupina, totálně roztrhala. Nelze si pamatovat všechna místa, ani jak na sebe navazovala, každopádně, čím výš jsme byli, tím hezčí to kolem bylo. Počasí sekalo dobrotu, jen občas se objevil nebezpečně tmavý mrak, ale většinou zase zmizel. Cesta vedla bokem skály, občas v něm byla dílem lidských rukou zaříznutá ve stěně. Byl jsem opravdu rád, že mám přilbu, jednak proto, že zářez ve skále byl místy vysoký cca 150cm, místy zase padaly shora kameny, jak se skálou pracoval led, sníh a slunce.

Oběd jsme měli dohodnutý na takovou velkou plošinu, kterou jsme viděli už z dálky, posetou malými černými postavami. Když už se nám zdálo, že jsme tam za pár minut, otevřela se před námi dvacet metrů široká a možná padesát hluboká průrva, takže jsme museli nejdřív slézt dolů, kde bylo asi tak první náročnější místo, takový traverz, ovšem ocelové lano v něm budilo naprostou důvěru, a pak zase, po žebřících, vylézt nahoru. Když jsme se dostali na inkriminovanou plošinu, už tam nikdo nebyl, což nám nebránilo tam zakempovat a poobědvat.

Opět jsme museli slézt kus dolů a pak jsme kráčeli mezi obrovitými skalními útvary, lezli nahoru a zase dolů. Cesta byla opravdu nádherně členitá a Brenta nemá nadarmo pověst nejkrásnější části Dolomit (jakkoliv já to díky své nezcestovalosti nemohu potvrdit ani vyvrátit). V jednu chvíli jsme se ocitli po chůzi po ledovci v takovém vysněženém sedélku, kde dost profukovalo a zrovna začalo sněžit. Pro mě to nebylo zrovna příjemné, protože jsem podcenil zásoby oblečení a byla mi zima. Jediná cesta dál byl ošklivý kluzký žebřík, jehož povážlivě se houpající konec začínal asi metr a půl nad zemí. Mračna nad námi se na chvíli roztrhla a byl vidět tryskáč, bezpečně si letící v deseti tisících. "Letadlo do Bibione", okomentovala to Dáda.

Nakonec jsme, třebaže docela pozdě, do našeho Refugia došli. Bylo strategicky umístěné na křižovatce několika cest, po kterých k němu mířily zástupy poutníků. Naší pozornost upoutaly šňůry plné povlávajícího pinglovského ošacení, které visely nedaleko místní kapličky. Po osídlení pokojů, které nám jako obvykle netrvalo dlouho, jsme se přesunuli do jídelny. Tahle budova byla komfortní, příjemná, v jídelně stála kachlová kamna, u kterých se už rozehřívala nějaká česká parta. Systém objednávání tady byl jako v nějakém městském stravovacím zařízení pro masy. My si bez špetky invence vybrali špagety a láhev vína. A pak asi ještě dvě, takže jsme se za chvíli dostali do dobrého rozmaru a i nejslabší z mých vtipů budil bouřlivý ohlas. U našeho stolu se také zastavil náš průvodce, a vyptával se na dojmy. Za chvíli se rozjařil natolik, aby nám prozradil, že první odkaz, který vyplivne Google v odpověď na jeho jméno, je "Smrt na Mont Blancu", ale on že za to nemohl.

Později jsme se ještě posadil venku na lavicích a sledoval poslední zbytky světla na obloze a stíny v údolí pod námi. Někteří z účastníků našeho zájezdu se odmítali stravovat za eura a táhli ssebou igelitky plné jídla a vařiče, které zde teď uplatňovali. Za chvíli se čeština rozezněla ještě halasněji, když dorazila zpozdilá, k nám nepatřící skupina. Venku ale byla takhle večer pěkná zima, takže jsem se odebral dovnitř a spát.

Ráno bylo krásně slunečno. Po snídani jsme vyrazili traverzem nehostinným kamenitým údolím bez kusu zeleně. Brzo začalo být úděsné vedro a my samozřejmě stoupali, takže jsme záhy začali odkládat vrstvy šatstva, aby nám naopak byla zima ve stínu, nebo při přechodu sněhových polí. Dorazili jsme pod nástup na horu Cima Tosca, která dosahuje asi 3100 m.n.m.. Začala bouřlivá debata, pokusíme-li se o ní, nebo nepokusíme. Nakonec jsme se rozdělili a já zůstal v týmu, výsměšně nazývaném výstupovým.

Bylo nás hodně, tak 15. Najdříve se ukázalo, že ssebou máme všehovšudy 20m lana (snad dynamického) a veškeré zásoby materiálu na smyce představuje můj univerzální "prusíkový" materiál - ne že bych snad chtěl, aby průvodce tahal na zádech železářství a sto metrů lana. Nejdříve jsme se vydrápali k opravdovému nástupu, nebo aspoň k tomu, co jsme za něj považovali. Mezitím sílil hlas jednoho z účastníků, který prý ve společnosti dam tento vrchol směle zdolal již před dvaceti lety a zná cestu. Na jeho radu se náš vůdce vydal kamsi vzhůru, ale moc se mu tam nevedlo a nikoliv bez obtíží se vrátil zpět. Načež vyrazil vlastník onoho stále silnějšího hlasu, jinak solidně vyhlížející cca padesátiletý muž. Dolezl jen o dva metry dál, než vůdce, načež nám ohlásil, že nemůže zpět, a nemá sebou ani úvazek, natožpak lano. Zatímco všichni jsme úvazky na sobě měli, on se něčím takovým zřejmě nehodlal obtěžovat. Chvíli jsme přemýšleli (onen muž zatím hovořil o horské službě a vrtulníku), situace to byla nemilá, nakonec jsme vymysleli, že slaní z hodin, které před sebou viděl, pomocí Dülferova sedu. Kousek k němu jsem vylezl a hodil mu lano. Při vyprávění nějaké těžko uvěřitelné historky, jak zkoušel uplatněním Dülferova sedu zcela nahý udělat dojem na nějakou ženu snad na Máchově jezeře, se mu nakonec podařilo dostat se dolů. Po drobných peripetiích jsme dolů dostali i lano.

Zpětně hodnoceno bych řekl, že to nemohla být nijak těžká cesta, ale situace se vystupňovala tak, že v nás všech vznikl určitý strach, takže jsme se rozhodli zavelet k návratu. Po chvíli jsme dorazili na plošinu, kde se už stravoval zbytek naší skupiny, nedočkavě očekávající zážitky z vrcholu.

Z plošinky byl pěkný výhled a kolem poletovali takoví malí černí ptáci.

Vydali jsme se na další cestu. Ta vedla dolů, nakonec docela ostrou stěnou plnou železných žebříků. Na ty navazovalo strmé sněhové pole, které každý z nás zdolal způsobem sobě vlastním. Pak se přecházel led, po kterém a hlavně pod kterým vesele zurčila voda a dále se pokračovalo kamenitým údolím k Refugiu ???, jehož červená střecha zářila pod námi.

Bylo teprv kolem poledne, obydlili jsme pokoje, lehce si odpočali na lavicích venku a pak vyrazili ještě na jednu ferratu, která vedla do sedla nedaleko od nás. Lenka byla smutná, protože záhy pozbyla pantoflí, které ssebou táhla a které si zde zřejmě přivlastnil nějaký cestovatel, v domění, že se jedná o erár. Nejdříve jsme prudce stoupali k nástupu, samotná ferrata pak byla tvořena převážně žebříky. Po těch se dá opravdu stoupat (se zajištěním) tak, že člověk nemá mnoho příležitostí ke strachu a přitom se mu nabízí úžasné výhledy do většiny směrů. Nakonec jsme se dostali do sedélka, kde ferrata končila a vyhlíželi do údolí před námi a za námi. Pak se nedalo dělat nic jiného, než stejnou cestou sestoupit zpět.

Ještě nebylo pozdě, tak jsme udělali prohlídku okolí, kapličky, heliportu a pak jsme si sedli ven na lavice a objednali si večeři, která tedy dorazila až po západu Slunce, kdy vůbec nebylo teplo. Vypili jsme nějaké víno a přesunuli se do jídelny uvnitř.

Začali jsme hrát karty, což bylo zábavné, víno nás hřálo a ke všeobecnému veselí najednou Lenka přeskočila k vedlejšímu stolu a začala strhávat pantofle z nohou mírumilovného itala a jakousi babylónskou směsicí mu vysvětlovat, že na ně má nárok. Smáli jsme se tak, že nám slzy tekly z očí, jak to byla půvabná scéna. Gruppo di Praga si budou pamatovat ještě dlouho, řekl bych.

Ráno jsme se ještě vydali na prohlídku blízké ledové jeskyně. Ale měli jsme jen dvoje mačky na celou výpravu, tak jsme udělali pouze rekognifikaci předsíně a vrátili se. Dnes byl v plánu již jen sestup. Nejdříve jsme přetraverzovali údolí po pohodlné cestě, dostali se do sedla a začali poznenáhlu klesat. Cestou jsme se potkávali se Skandinávským párem, který jsme znali už z předchozího dne, což byla pro Dádu jedna z těch zbytečných příležitostí osvědčit, jak těm končinám rozumí (já znám akorát tak trolly, děti z Bullerbynu a švédskou trojku, a to ještě jen zprostředkovaně). Muž byl velmi zvědav, co jsme to při výstupu včerejší odpolední ferratkou měli za podivnosti na karabinách. Oni totiž lezli v podstatě jen s odsedávačkami. Nerad bych se zde pokoušel udílet lekce z lezecké metodiky, ale viděl jsem přesvědčivá čísla dokazující, že spadnout na ferratě do odsedávačky je velmi spolehlivá cesta na onen svět.

Pozvolna jsme opustili kamení a v žáru Slunce začali sestupovat rozkvetlými, takříkajíc alpskými loukami. Daleko před námi a hluboko pod námi se modře blýskalo jezero, ve kterém jsme se měli koupat. Usadili jsme se k obědu, přičemž nás došel onen včerejší superlezec, ale nějak se nám podařilo se ho zbavit. Po chvíli byla louka zarostlejší a šťavnatější, až jsme sestoupili do pásma lesa. Sice v něm byl příjemný stín, ale naše kolena už tou dobou úpěla tak, že nám to nedělalo ani pořádnou radost. Když jsme se konečně přiblížili trochu k jezeru, začali kolem nás, takřka na dosah ruky, poletovat paraglidisti.

Potkali jsme další českou, k nám nenáležící skupinu, a nakonec vyklopýtali z lesní cesty přímo na rozpálenou, kvalitní asfaltovou vozovku. Žádné mezikroky se nekonaly, najednou jsme byli uprostřed civilizace. Jezero Molveno je obklopeno desítkami hotelů, místy pro parkování karavanů a spoustou atrakcí. Po chvíli hledání Dáda našla náš autobus. Rozvalili jsme se na zelenou trávu, sundali si boty a já se osmělil k otevření si účtu v naší autobusové pivnici.

Došli jsme si dát zmrzlinu. Pak jsme se vydali koupat - zrovna asi před dvěma měsíci jsem opět začal pořádně plavat a prohánět se několikrát do týdne v Podolí, ale nějak jsem pozapomněl, že opravdové koupání je trochu jiné, než po klidné hladině bazénu, takže mě stále znova a znova překvapovaly ledové vlny, ocitající se v mé puse v těch nejnevhodnějších okamžicích. Když se ostatní dost vynadováděli, zase jsme vyrazili do okolí, s Dádou jsme koupili jednu velkou pizzu a všichni jsme jí snědli. Pak už jsme se nacpali do autobusu a vyrazili do pár kilometrů vzdáleného kempu. Tam jsme vytáhli naše věci z autobusu, uvařili z vlastních zásob a postavili Dádin stan. Pak jsme začali rozjíždět zábavu, kdekdo byl pro tuhle chvíli vybaven zásobami alkoholu, nějaké víno bylo čerstvě koupené a po chvíli hry na kytaru se Dáda osmělila a začala tancovat po stole. Hluboko do noci, dlouho po protestech některých karavanistů, jsme si potichu notovali, co nás zrovna napadlo, až jsme se konečně odebrali na kutě.

Ráno byl problém nacpat naší bagáž zpátky do autobusu, až nám řidič nakázal, nechat jí poválenou okolo, že si to tam poskládá sám. Když byl hotov, usadili jsme se a vyrazili. Po chvíli jsme se ještě zastavili na nákup v supermarketu, nakoupili pár "originálních italských" poživatin (už to ale není zdaleka taková senzace, jako když jsem se poprvé podíval za hranice do supermarketu a jen zíral a zíral) a jeli.

Jeli jsme bůhvíkolik hodin v širokém podhůří, zatímco vlevo a často i vpravo běžela nekonečná masa hor - to na mě udělalo dojem. Střídavě jsme pospávali a rozprávěli. Po delším čase, už v Rakousku, jsme zastavili u velkého jezera a vyhlíželi, nic jiného se tam dělat nedalo. Opustili jsme hory a v paprscích zapadajícího slunce se řítili širými Rakouskými lány směrem ke hranicím. Těsně za nimi jsme se lehce občerstvili v natřískaném bistru, ve kterém nebylo vidět žádného zletilého zaměstnance, ponejvíc polévkou a začali se netěšit domů. Vyrovnali jsme čárkový účet v autobusu - někteří účastníci dosahovali opravdu úctyhodného (aspoň oni určitě doufali, že si tím kus úcty vydobudou) skóre. Byla neděle večer a silnice byly zasekané, takže jsme do Prahy dorazili až kolem jedenácté. Rozloučili jsme se a šli jsme domů.