Dva týdny v Pyrenejích a okolí, červenec 2006

1. červenec

Vlak nám jel v 7:20 z Hlaváku. Během dvou hodin jsme byli v Drážďanech, kde jsme k nalezení vlaku, na který jsme měli přestoupit, použili holistickou metodu (sledovali jsme lidi kteří vypadali že vědí kam jdou). Dál jsme se tedy řítili v InterCityExpress a musí se říct, že ten vlak nabízí komfort dosud nepoznaný - všude samé sklo, dřevo. Ve Frankfurtu jsme přestupovali bez pomoci okolí - kupodivu v moderním západním dynamickém světě mají pevný řád, v podobě žlutého papíru vlající všude po nádraží, který každému vlaku napevno přiřazuje nástupiště, nevím o tom že by něco podobného existovalo i u nás. Nastávající odpoledne nás zastihlo na hranicích Francie, odkud jsme se řítili rozlehlou krajinou směrem na Paříž.

V Paříži jsme měli na přestup asi dvě hodiny, během kterých jsme se ale museli přesunout na jiné nádraží. Hned jak jsme z nádraží sestoupili do hlubin metra, začali jsme si připadat jako v Paříži. Lístky na metro nám vnutil nějaký pobuda, který si zřejmě vydělával určitou několikacentíkovou marží. A již jsme museli, resp. Jarda musel překonávat první překážku - tak brzo jsme to snad nečekali. Turniket metra byl příliš úzký, než aby jím prošel Jardův batoh s připevněnou karimatkou. Tento poznatek jsme učinili, až když už turniketem prošel zbytek Jardy, takže to pro něj znamenalo trochu komplikovanou akrobacii. Jardův batoh, mimochodem, se podobným způsobem vyznamenal později ještě vícekrát; stopa kterou zanechal sice možná není vidět pouhým okem z oběžné dráhy, ale člověku který kráčí za ním přináší významné ulehčení situace - nemusí-li se tedy zrovna omlouvat rozhořčenému okolí za způsobenou újmu.

Pařížské metro představuje oproti pražskému dost novou zkušenost. Namísto přímých, pečlivě zpracovaných tunelů a čisťounkých, doslova umělecky pojatých stanic, se pohybujete v něčem co působí, jako by to francouzská metropole přejala přímo po krtcích, a pouze přiřadila krtincům názvy. Tunely se podivně kroutí, nespočet tras se na nich protíná zcela nahodile a to ještě vůbec nemluvím o osazenstvu vagónů, které na nezvyklé oko cestovatele právě opustivšího vlak působí podobně chaotickým dojmem.

Kus jsme se svezli a pak jsme vylezli do posledních zbytků denního světla. Paříž doslova vřela. Brzo se ukázalo čím - bylo přece mistrovství světa ve fotbale a Francie hrála s Brazílií. Zatímco z Prahy jsem zvyklý pouze na sídliště, sporadicky hřmící při gólech, a v poslední době také na masově obležený Staromák, na kterém zbyde deseticentimetrová vrstva odpadků, tady to vypadalo jinak. Každý bar, každá hospoda byla obestoupená zástupem diváků, většinou zasahujícím hluboko do vozovky. Protože fotbal mě v žádném případě nebere, všímal jsem si tohoto - ve Francii se řídí zcela jiným způsobem než u nás. Řidiči se nesnaží jet za každou cenu co nejrychleji a přítomnost chodce, vozíčkáře, neosvětleného cyklisty, nebo zcela proti předpisům jedoucího mopedisty berou jako stejně legitimní, jako přítomnost vlastní.

Když jsme se dost napodivovali, prošli jsme kolem Notrdamu (je opravdu velmi bílý), dorazili jsme k nábřeží Seiny. Tam jsem dostal první šok - v jednom místě byl kamenný plácek, ozářený plameny svic, otevřený směrem k řece, hrála tam hudba a motalo se tam, světe div se, několik tanečních párů. Před mnoha lety jsem se stal zapáleným tanečníkem (želbohu se mi nedaří tanec příliš praktikovat) a tohle bylo přesně to jak jsem si to představoval - krátce po západu Slunce, na břehu vody a v civilním oblečení (ne jako v Lucerně, kde vzduch přestává mít plynné skupenství a kde každoročně několik lidí zahyne horkem, ušlapáním, otravou z jídla, nebo při závalu v některé z méně používaných chodeb).

Kromtoho na trávníku polehávali trochu opoždění piknikovači, připomínalo to Seuratův obraz "La Grande Jatte".

Našli jsme naše nádraží a sedli si opodál na dvě piva - poprvé jsme přišli do kontaktu s cenami, které jsou samozřejmě u piva nejmarkantněji odlišné od našich. Takže za jedno velké pivo to bylo přes dvě stovky v českých. Co se dá dělat, Francie.

Nastoupili jsme do vlaku typu "Nacht Zug". Na jednom z našich míst seděl přistěhovalec (a kolem další); já bych to nechal plavat, ale Jarda ho s použitím kombinace několika jazyků (jež neumí) přesvědčil, že sedí na správném místě, avšak v nesprávném vagónu. Doklady jsme si nacpali pod tričko (což byl zřejmě zbytečný krok) a kolébáni vlakem jsme usnuli; za okny ubíhala světla Francie.

2. červenec

Během noci jsme se samozřejmě vícekrát probudili - mě někdo neustále kopal do zad a děti přistěhovalců taky nespaly úplně klidně - ale když začalo být světlo, radši jsem se díval z okna. Venku byla mlha a krajina působila.. jako zamlžená studená krajina pozorovaná okny vyhřátého vlaku. Co mě zaujalo bylo, že Francouzi se zřejmě za všech okolností snaží použít jako stavební materiál kámen - určitě to nebude tak, jak jsem si prve myslel, že tam je tolik starých domů.

Objevilo se několik kopců a najednou jsme tam byli - Lourdes. Vystoupili jsme (přitom jsem zaregistroval, že osoba která mě kope je překrásná černovlasá Francouzka) na docela malé nádraží a vkročili do Lurd - bylo něco před osmou a vše kolem města bylo zahalené mlhou.

Celkem jsme neprahli po sledování turistického divadla, před kterým nás důrazně varovali všichni průvodci, ale chtěli jsme najít Tourist Office za účelem zakoupení map. Obešli jsme město, přičemž jsme poprvé uviděli kus hor - monumentální zarostlé svahy začínající hned za posledními domy a ztrácející se záhy v mlze - dali si nějaké pečivo a došli k Tourist Office. Už před ní stálo pár lidí a když jsme se s Jardou dohadovali, kde je asi napsáno v kolik otevřou, ozvalo se za námi: "Maj' od desíti!". Jo, je to docela vtipné, když právě v okamžiku kdy vám začíná docházet, že jste uprostřed cizí země, obklopeni desítkami milionů lidí kterým nerozumíte a kteří nerozumějí vám, tisíce kilometrů od rodné hroudy, narazíte na soukmenovce. Byli to tři sympatičtí Češi našeho věku - dvě holky a jeden kluk, dorazili letadlem a vlakem a mířili také k oceánu, ačkoliv jinak než my a měli na to víc času. Kromě map postrádali ještě plynovou bombu (která do letadla nesmí), což se ukázalo být v neděli neřešitelným problémem.

Oddělili jsme se od nich, nakoupili další pečivo a usadili se před kostel, kde právě začínala mše. Přiznám se že cizojazyčné mše mě neberou - na mši chodím mimojiné proto, abych se ztotožnil s tím co se říká a tahle složka je pro mě elementární. Takže jsme jedli bagety na schodech kostela a kolem nás se trousili věřící - bohužel, stejně jako u nás, jim bylo převážně od šedesáti let věku výš. Zatímco u nás bych spíš očekával že budem vykázáni pro nedostatečnou úctu k místu, tady nám každý procházející s úsměvem popřál "Bon Apetit!". Slunce postupně začalo rozhánět mlhu, takže se dost oteplilo a najednou jsme viděli, že Lurdy jsou obklopeny ze všech stran kopci, svítícími bílým vápencem. Mimochodem, kolem jezdilo množství silničních cyklistů, že moje srdce plesalo nad vší tou vypracovanou elegancí, jíž se občas snažím přiblížit.

V Tourist Office jsme vyfasovali několik map, které by se nám skvěle hodily, pokud bychom ovšem jeli autem a chtěli projet celou oblast za den. V trafice jsme koupili několik kvalitních 1:25000 map vydaných IGN a udělali si nějaký plán. Jardu pak napadlo připojit se k Čechům, kterým bychom několik dnů, než si seženou vlastní, poskytovali plyn - připadalo mu to jako něco jako znamení, že jsme je tak náhodou potkali. Něco mi na tom nesedělo (koneckonců, říkal jsem si, máme náš plán), ale nakonec jsem souhlasil - Češi (zatím okupující park) ale ne, a rozhodli se přenocovat v Lurdech.

Naše plány jsme ale stejně změnili - původně jsme chtěli vyrazit autobusem kus na jih a odtamtud pokračovat mimo cesty na západ, místo toho jsme se rozhodli jít rovnou pěšky po trase GR110 a přespat v relativně nedalekém prázdném (tím myslím "bez obsluhy") refugiu, kolem 1200 metrů nad mořem. Přišli jsme na most a na jeho konci byla první značka - červený a bílý pruh. Takže vpřed.

Cesta byla pěkná. Místy jsme šli po asfaltu, místy po cestách, velmi často jsme ale trasu ztráceli a ani mapa nám moc nepomáhala. To značení prostě není nic moc, ve srovnání s tím jak to vypadá u nás. Na druhou stranu bych to nevnímal úplně jednoznačně špatně; ztratit trasu, když slunce svítí a tráva se zelená, není takové neštěstí. Prošli jsme několika vesničkami a nastoupávali metry. Docela dlouho jsme hledali pramen podle mapy, ale ukázalo se že to byl vyhozený čas - že na řadě míst je kohoutek nebo hadice, ze které se člověk může napojit výbornou horskopramennou vodou (což v horku, které panovalo, přijímal s povděkem). U jednoho kohoutku jsme potkali sjezdového cyklistu který nám popřál štěstí (aspoň tak jsme si to vykládali), když jsme byli na silnici, občas nás minulo auto (abych vylíčil idylu kompletně, musím dodat: jehož šofér na nás zpravidla přátelsky kývnul).

Kolem šesté hodiny jsme došli k místu, kde naše trasa opouštěla cestu a přecházela v pěšinu, nemilosrdně směřující do svahu. Podle ukazatele to měly být dvě hodiny od našeho cílového refugia. Záhy nám ale cestu přehradila vrátka a ostnatý drát - v tu chvíli jsem měl dojem že je po idyle. Po chvíli uvažování a konzultování s mapou nám došlo, že vrata se dají jednoduše otevřít a platí pouze pro dobytek. Pokračovali jsme pěšinou do svahu, převážně pokrytém vřesem a trávou. Cestička šla chvíli rovně, chvíli prudce vzhůru, a za chvíli jsem dýchal jako parní lokomotiva s bronchitidou v posledním tažení. Dokonce mi škublo v noze varování které dobře znám z plavání a z kola: pozor, křeč je na cestě. Měl jsem dost, a ani Jarda nevypadal že by se mu šlo úplně nejlíp. Bolely nás boky, zadky a záda od popruhů batohů, bořili jsme se do kravinců kterých kolem bylo požehnaně, obcházeli jsme krávy které se usidlovaly na stezce. Ačkoliv tedy jsem moc nemohl a dost mě štvalo, v jak nečekaně špatné kondici jsem, vnímal jsem jak je kolem krásně - protější svah se vesele zelenal v klonícím se Slunci, krávy bučely a za chvíli, konečně, jsme uviděli i střechu refugia nad námi. Sebrali jsme síly a důstojně k němu došli. Mimochodem, v těch místech jsme si všimli, že máme nohy plné klíšťat - jejich hledání se stalo oblíbenou kratochvílí při každém odpočívání.

Refugio byla komfortní zděná stavba s plechovými dveřmi a okenicemi, krbem, širokou dřevěnou postelí pro několik lidí a na stole s otevřeným sešitem. Dali jsme se do přípravy večeře - uvařili čaj a těstoviny a sledovali, jak stíny hor kloužou vzhůru po svahu naproti nám. Brzy potom z hor sklouzla hustá mlha. Na popisu mlhy se mohu vyřádit později, ale musím napsat rovnou, že srovnávat mlhu, se kterou se člověk setká třeba v jižních Čechách, s něčím takovýmhle, je jako srovnávat sluneční brýle se svářečskou maskou. Naštěstí mlha klouzala pod námi, takže jsme se mohli při čištění zubů venku podívat na hvězdy. Jediná dramatická událost večera nastala, když Jarda myslel že ztratil mezizubní kartáček. Nacpali jsme špinavé nohy do spacáků a prakticky okamžitě spali.

3. červenec

Protože refugio mělo zavřené dveře i okenice, probudili jsme se až kolem deváté. Všude kolem byla hustá mlha. Po uvaření čaje a nějakých vločkách jsme se ustrojili - tentokrát do pohorek - a vydali se podle mapy dál. Z mlhy se občas vynořil tu kámen, tu strom, tu kráva, jinak jsme neviděli nic, nepočítám-li samozřejmě extrémně mokrou trávu pod nohama. Posléze jsme stoupali lesem, kterému mlha dodávala obzvlášť tajemný náboj. Vystoupali jsme na hřeben (asi 1400 m.n.m.) a začali postupně klesat. Nebýt mlhy, určitě by se nám teď otevřel úžasný výhled, ale proč to řešit, když tam ta mlha byla. Zato jsme objevili množství lesních jahod, kterých bychom si, pokud bychom byli uchváceni vyhlížením, určitě ani nevšimli. V jednu chvíli Jarda vyplašil nějakého dravce, který se se zvukem srážejícím klobouky vznesl. Objevili se další obyvatelé hor a to koně - ne že bych si zrovna maloval koně do památníčku a moje nejtoužebnější přání směřovala k pletení copánků z koňských hřív, ale jsou to fakt docela pěkná zvířata (samozřejmě jsem koně viděl mnohokrát, i jsem na nějakých jel, ale je to rozdíl, když na ně narazíte uprostřed romantické krajiny).

Zase jsme se několikrát ztratili, takže bylo nutné spravovat si nervy konzumací jahod - ty teda fakt byly. Nepříjemná byla ta klíšťata, ačkoliv se zdálo, že jde o jiný druh než na který jsem zvyklý z domova - šla nějak lépe ven. Když nastal čas oběda, vlezli jsme na něčí zahradu a usadili jsme se na ní ke stolu. Teda takovou chatu bych si nechal líbit - romanticky usazenou na palouku uprostřed lesa, s protékajícím potokem. Snědli jsme několik placek které Jarda napekl a které nám dodávaly energii po celou dobu putování - v nouzi je lze použít jako zbraň, ale jsou dobré, a když je necháte několik let máčet, přestanete na jejich rozmělnění potřebovat kladivo. Také jsme si ošetřili nohy, protože ty začaly trpět. S krajní nelibostí jsem zjistil, že moje supr-goretex-vibram boty promokly. O nějaké dva tisíce kilometrů dál na severovýchod se ve zbrusu nové krabici od bot její jediný obyvatel - nikdy nečtený návod - nesměle zavrtěl. Svědilo ho zrovna v tom místě, kde je napsáno "Nové boty je nutné naimpregnovat - nejlépe ještě před prvním použitím!".

Vyrazili jsme dál. Cestu najednou přetnul potok, který vytvářel krásnou tůňku. Skoro bez rozmýšlení jsme strhali oblečení a vrhli se do ní - bylo to studené, ale bylo to skvělé a bylo to třeba. V tom okamžiku, jak jinak, jsme potkali první turisty. Ale byl to děd se dvěma vnuky, takže ani nevadilo, že oni viděli nás.

Došli jsme k prvnímu placenému refugiu. Otevřela nám spanilá Francouzka, což byl pro Jardu signál, udělat si první lekci žabožroutštiny. Objednali jsme si dvě malá piva a vychutnávali si výhledy do mlhy. A pak zase dál, převážně nahoru, zase se několikrát ztratit a nalézt.

Po široké cestě jsme dorazili k prázdnému refugiu - tentokrát to byl jednoduchý, ale útulný srub, asi tak 4x4m (bohužel jsme si ho zapomněli vyfotit). Najednou jsme se podívali nahoru a poprvé toho dne jsme něco viděli, přesněji řečeno, viděli jsme skály, ozářené Sluncem. Hodili jsme batohy do refugia a vydali se vzhůru, než se opona zase zatáhne. Spěchal jsem do svahu za Jardou, který se zatím otočil a díval se dozadu - tam se objevila scenérie jako ze žurnálu - nezlezitelné štíty hor, hrdě se vzpínající k obloze. Pak se to zatáhlo, pak se to zase roztáhlo a v tomto cyklu, ovšem s proměnlivými intervaly, to pokračovalo pořád dál. Zdálo se, že někde okolo 1500 metrů začíná neproniknutelný příkrov mlhy, zatímco v naší výšce kolem 1544 m.n.m. už se mlha objevuje jen někdy.

Uvařili jsme si čínskou polívku - normálně by mě zasytila na dva dny, ale teď zmizela, aniž by hladu ubrala na síle. Objevili se koně v hojném počtu a ačkoliv jsme si říkali jen "Hele, další blbí koňové.", zpětně se mi zdá že jsme jejich pozorování věnovali hodně času. Obvykle byli ve dvojici klisna - hříbě, je hezké že každý kůň je jiný a jinak se chová, a je zajímavé jak se chovají koně mezi sebou navzájem. Zdálo se, že nejsou moc zvyklí na člověka a že si tady na horách žijí opravdu vlastním životem.

K večeru se mlhy v naší výšce roztáhly, takže jsem, pokud byly otevřené dveře, mohl přímo ze spacáku vidět na Měsíc nad horami. Paráda.

4. červenec

Probudili jsme se časně - dílem proto že ve dveřích bylo okénko a svítilo tam, dílem proto že dovnitř vlétl nějaký pták. Pozdravili jsme baču v pickupu, který jel zřejmě zkontrolovat koně a ovce, udělali čaj a vydali se dál. Všechna mlha přes noc zmizela, bylo neuvěřitelné jasno a kolem tolik krásy, že jí člověk neměl šanci vstřebat. Nad hlavou nám kroužili ptáci - sice jsem myslel že se jedná o orla, hrdého krále všech ptáků, ale zřejmě se, alespoň podle četných fotografií, zdá, že to byl všechno jen sup, mrchožrout. Sestupovali jsme trochu do civilizace, k nějakému odpočívadlu, na kterém se to hemžilo lidmi. Ale nezdržovali jsme se tam, překročili jsme silnici a následný potok (v němž jsme ale nejdřív provedli očistu) a dostali se na GR10 - cestu všech cest, alespoň na francouzské straně Pyrenejí. Záhy jsme jí, jak jinak, ztratili, ale v zásadě jsme se jí snažili sledovat. Šli jsme po travnatém svahu, přeskakovali potoky a vůbec - bylo tam pěkně.

Sestupovali jsme do Arrens-Marsous, bylo to dlouhé a po silnici. Městečko to bylo malebné, kamenné můstky a ploty, pečlivě udržovaný trávník, atd.. Zamířili jsme do Git d'Etape, kde jsme se rozhodli dát si oběd. Ujala se nás Francouzka středního věku, která nám nádherně akcentovanou angličtinou přetlumočila menu a poradila, kde koupit mapy. A abych nezapomněl, první věc co udělala když nás usadila - položila před nás džbán vychlazené pramenité vody a dala nám sklenice. Proč tohle nemůže být u nás? Finanční náklady jsou minimální a užitek, zvláště pro někoho kdo má za sebou půlden vláčení batohu, značný.

Protože jsme samozřejmě zase zapomněli, co znamená co, objednali jsme si naslepo. Po salátu z mozarelly jsem já dostal flákotu masa s bramborovými kroketami a Jarda olbřímí mísu s polévkou, ve které plavalo asi tak jedno celé prase, enormní porce zeleniny a spousta dalších věcí. Když jsem si nacpal žaludek tak, že dalšímu soustu by muselo předcházet zvracení, šel jsem se podívat po mapách, Jarda zatím bojoval se svojí porcí.

Když jsem se vrátil, Jarda už boj vzdal, pomohl jsem mu na nohy a po zaplacení jsme se odvalili na nedaleké lavičky. Tam jsme zjistili, když jsme opět nabyli vědomí, že vlastně není jasné, kam jdeme dál. Chtěli jsme stihnout několik stanovených cílů (hory, horská jezera, Španělsko, oceán), ale za jaký konec to vzít nejlépe?

Po hodině dohadování, konzultaci s domorodcem, konzumaci čokolády na spravení nálady a postupném vytrávení, jsme konečně stanovili cosi jako plán, dojít k jezeru ve 1100 metrech nad mořem a přespat u něj. Bylo už docela pozdě, něco kolem páté.

Ale když jsme se tak šinuli silnicí, nalezli jsme naší hrdost a stanovili si vyšší cíl - dojít od jezera k refugiu, které bylo v osumnácti stech metrech nad mořem. Takže jsme uháněli po silnici, u jezera jsme byli v sedm (sloužilo jako oblíbené koupaliště pro turisty, místní ze široka daleka a samozřejmě pro všechen jejich dobytek) a neohroženě začali stoupat. Opravdu to stálo za to, po dvaceti minutách jsme byli promočení potem, ale stoupali jsme pěkně a měli jsme z toho dobrý pocit. Stoupali jsme již opět krajinou nepříliš zasaženou člověkem, údolím s bouřlivě padajícím potokem a díky zoomu jsme viděli i světlou tečku v půlce kopce před námi - "naše" refugio.

Kde mělo být refugio, byla dvě. Jedno byla pěkná kamenná stavba, druhá byla odporná plechová bouda barvy vyblitě zelenkavé. Odemčené bylo pochopitelně pouze to druhé. Ovšem připadalo nám jako záchrana, zvláště proto, že v tomhle údolí se počasí měnilo každých pět minut. Začali jsme připravovat večeři (výbornou brokolicovou polívku z pytlíku), ale najednou nám oboum začalo nebýt dobře. Jarda podezíral vodu (kterou jsme začali pít i z potoků, pokud jsme se shodli na tom, že vypadá dobře a že neprotékal kdejakou pastvinou). Já jsem spíš podezíral ten sportovně náročný výstup. Každopádně, napadaly nás trudné myšlenky a usínali jsme v debatách o tom, jak velká je pravděpodobnost sražení bleskem.

5. červenec

Vzbudily nás bečením ovce a to docela pozdě (refugio bez oken). Kolem už zase ležela nehnutě kamarádka mlha. Ale bylo nám docela dobře, což bylo hlavní. Vydali jsme se vzhůru mlhou, klopýtali jsme po kamenech a mokré trávě, neustále se ztráceli - normálka. Cesta nám trvala podstatně déle než trvat měla, byli jsme vystaveni posměchu počasí i ovcí, když jsme se dostali do sedla v asi 2200?? metrech nad mořem. Odtamtud jsme zamířili k placenému refugiu, které bylo strategicky umístěno na břehu jezera, ve výšce asi 1980 metrů. Chvíli před tím než na nás vykouklo z mlhy, začalo trochu pršet.

Uvnitř bylo příjemně. Dva cestovatelé se zrovna odebírali z jídelny po schodech nahoru do lůžkovny. Obsluha se kterou jsme přišli do kontaktu byla tvořena dívkou a chlapcem, posléze se objevil starší (30-50) Francouz, který sice anglicky neuměl o moc lépe než předchozí dva, ale o dost víc se snažil. Objednali jsme si omeletu a pokusili se objednat palačinky, což - překvapivě - nějak nešlo. Taky jsme se pokusili půjčit si mapu kde by byl i kus Španělska, ale ty co nám přinesli nebyly nic moc, navíc zřejmě ještě pamatovaly Franka.

Počasí se kazilo, vytrvale pršelo, takže jsme se rozhodli zůstat přes noc. Objevila se také paní domu, postarší, ale evidentně sportovně zdatná Francouzka, sympatizující s Nepálem a bůhvíčím; celý dům byl v tom smyslu vyzdoben a voněly tam vonné tyčinky. Dalo se s ní domluvit, zapsala si nás, zeptala se odkud jsme a vystavila nám předběžně účet (noc dělala asi čtrnáct euro za osobu). Vysvětlovala nám komplikovanou energetickou situaci refugia a komplikovaný způsob ukládání se ke spánku (zde ale pouze došlo k nedorozumění vlivem špatně použitého slova). Vydali jsme se tedy obsadit lůžkovnu. Dva její obyvatelé se tam už povalovali, ale byli komunikativní a zatímco mužská část páru se uložila k siestě, ženská sebrala mapy a průvodce a šla je s námi konzultovat do jídelny.

Ukázalo se že je to německý (kupodivu) manželský pár, zřejmě docela zcestovalý, který si právě užívá poslední dny dvoutýdenní dovolené. I když už to dávno nebyli žádní bezstarostní studenti, potulující se nazdařbůh, jejich trasa ukazovala, že si s ničím moc hlavu nelámou: když potřebují, vezmou si stopa a když nemohou dál, bivakují. Čeho jsme si také nemohli nevšimnout - měli právě tu mapu, která by se nám hodila.

V družném hovoru s Innou jsme strávili zbytek odpoledne, pak se k nám přidal i Steffen, až nadešel čas večeře. Jarda se opět pokusil domoci se palačinek, ale dostali jsme místo nich něco onačejšího - bylo to na bázi pudinku, bylo v tom kapalné mléko a bylo to opravdu dobré. Když jsme dojedli, byli jsme informováni, že to šlo na účet podniku. Pak jsme se po boku Němců pustili do večeře, ovšem zatímco oni právě začínali třetí chod, my jsme si dali dvě Jardovy placky. Zde se ukazuje další přednost této stravy - pohled na člověka, který se s ní potýká, je zřejmě natolik žalostný, že jen největší ukrutník zůstane nepohnut. Takže za chvíli jsme si už pochutnávali na výborných těstovinách (které stejně neměli šanci dojíst) a paní domu neprotestovala (což bych očekával u osmi z desíti jejích českých protějšků).

Steffen si potom vzal mapu a začal z ní opisovat jména vesnic kterými prošli. Ukázalo se že došlo na naše tajná přání - protože končí, rozhodli se nám tu mapu přenechat. Nevím jestli je Vám jasné o co jde - mapa je celkem obyčejný kus křídového papíru, ale uprostřed hor se její hodnota pohybuje už trochu někde jinde. Vyměnili jsme si adresy, tak jsem zvědav, jestli se s nimi ještě uvidíme. Potom objednal Steffen džbán vína (neustále jsem se snažil něco z toho zaplatit, ale nikdo mi buď nerozuměl, nebo mě prostě nebrali v potaz) a při svíčkách jsme řešili závažné i nezávažné problémy světa, česko-německého vztahu, práce, školy atd.. Byl to opravdu příjemný večer. Na závěr se stavila i paní domu a ten starší Francouz, dali si s námi trochu koňaku (on the house) a porozprávěli. Spát jsme šli kolem půlnoci.

6. červenec

Další den jsme vstali kolem sedmé. Venku byla mlha a mě nebylo moc dobře. Dali jsme si letmou snídani s Němci, rozloučili se s nimi a vydali se na jih. Cesta vedla vzhůru přes balvanové pole - některé balvany byly ale velké jako půl autobusu, jiné byly porostlé kluzkým lišejníkem, další se hýbaly. Kus jsme nastoupali a pak šli dlouho pod hřebenem, pořád dál. Viděli jsme sviště a viděli jsme mloka, kterých se tam hemžilo opravdu hodně.

Cestou začal protékat potok - dostávali jsme se pod přírodní hráz menšího z jezer, kolem kterých jsme měli jít. Člověk až nechápe, jak se to může samo tak fikaně uspořádat - jedno jezero se napájí z druhého, ani nepotřebují Jakuba Krčína, který by je usměrňoval. Stoupali jsme směrem k přírodní hrázi jezera na které jsme byli zvědaví - zase mi to ale moc nešlo a náladu mi nespravovaly ani sluneční paprsky, které občas prorazily mlhou.

Poněkud jsem se opozdil za Jardou, takže když jsem dorazil ke břehu jezera, ten tam už seděl v družném hovoru s "pohodovým" Francouzem, který si tam četl noviny. Domluvit se s ním dalo hodně jednoduchou angličtinou. Byl to příklad klasického zdejšího turisty - asi nemusí mít nijak zvlášť vysoký plat, aby si mohl dovolit přijít večer do refugia a najíst a napojit se tam za třicet euro. Na druhou stranu - já bych po horách čtrnáct dní sám asi chodit nechtěl.

Protože končil, přispěl nám k obědu, který jsme začali vytvářet, kusem sýra a salámu. Překvapí to ještě někoho? Nabízel nám i nějaké trvalejší zásoby, ale to už jsme s díky odmítli.

Jezero bylo opravdu pěkné. Voda byla průzračná, hladina skoro bez vlnky. Nad námi se hnaly mlhy - občas nás zahalily jako obvykle. I když mě se tedy do vody nechtělo, bylo jasné, že se do ní prostě ponořit musíme - už pro ten pocit, koupat se ve 2400 metrech nad mořem. Bylo to studené. Ale opravdu. Po pár tempech jsem z vody vystřelil, dokonale probuzen. Když jsme dojídali oběd, dorazil turistický vláček, první který jsme potkali. Dostali jsme se už zkrátka do turističtější oblasti hor, kde se může stát že přijdete do placeného refugia a tam bude všech třicet míst obsazených. Tenhle vláček byl tvořený mladým zdatným tahounem a několika penzisty - se závistí jsem pozoroval, že na hráz vystoupali s evidentně menšími obtížemi než já, který se nahoru před chvílí vydrápal skoro po čtyřech. Asi by nebylo spravedlivé, kdybych ten rozdíl chtěl připočíst pouze tomu, že všichni měli teleskopy a menší batohy.

Vyrazili jsme dál - dolů. Krajina byla pěkná, i když bychom z ní měli určitě víc, kdyby nám mlha umožnila z ní víc vidět. Místy to už nebyly kameny prosvítající trávou, ale tráva vystrkující stébla mezi kameny. Došli jsme k dalšímu jezeru a pokračovali podél potoka. Někdy tou dobou, mimochodem, jsme odhodili zbytky zábran, co se vody týče, a začali pít rovnou z potoka - ačkoliv jsme věděli, že vytéká z jezer, kde se koupají lidé, nepřicházející jinak do styku s hygienou (totiž my).

Na rozcestí ve 2200 metrech jsme původně chtěli potupně sestoupit do nějakých 1600 metrů, abychom se dali směrem k lehkému průsmyku do Španělska, ale Jarda se zamiloval do jezer a chtěl vystoupat do cca 2500 metrů, kde jich mělo zase několik být. Tak jsme stoupali a stoupali, potkali dalších pár turistů, mlha stále houstla a halila nás pořád víc. Jezerům, ke kterým jsme se dostali, dodávala vyloženě démonický vzhled, vypadalo to docela strašidelně. Kolem páté hodiny jsme se rozhodli, postavit si u jezer stan a ráno přejít sedlo ve 2700 metrech, ze kterého to bylo už kousek do Španělska. Deset minut po páté jsme se rozhodli, zdolat ho ještě dnes.

Ustrojili jsme se adekvátním způsobem a bez otálení se vydali vzhůru. Cesta byla hodně kamenitá, ale dobře značená (cákanci červené barvy a kamennými mužiky). Občas vedla sněhovými poli, na kterých by nebylo záhodno uklouznout, ale neměli jsme žádné větší problémy. V mlze vypadala krajina kolem lehce Mordorsky, tehdy jsme také asi nejvíc litovali toho že je mlha, protože podle mapy jsme se dostávali do míst, kde bychom dohlédli opravdu daleko. Sedla jsme dosáhli ve skvělých 18:20 a protože se tam nedalo nic moc dělat, zahájili jsme sestup.

V 19:30 jsme se dostali k rozcestí, ze kterého to bylo do Španělska sto metrů, ale my jsme pokračovali na sever, protože podle mapy tam mělo být prázdné refugio. Tohle rozhodnutí nám defacto sebralo jeden den. Refugio mělo být asi 1.5 km daleko, padesát metrů od cesty. V mlze jsme viděli dobře tak na patnáct metrů. Zírali jsme do stále temnější mlhy, odkud se vynořovaly pouze kameny, ačkoliv v našich očích všechny vypadaly jako klíny střech. Refugio jsme samozřejmě nenašli, tak jsme pokračovali dál, kde po dalších čtyřech kilometrech mělo být ještě jedno. Mlha byla stále hustší a stále více mokrá a studená, což nám na náladě nepřidávalo. Sešli jsme na rozcestí, odkud to mělo být k tomu druhému refugiu už jen kousek. Nemohli jsme ho najít. Prostě všude jen samé kameny. To už opravdu nebylo dobré, protože tam bylo hrozné mokro. Pak jsme ale zjistili, že "kámen" a "střecha" nemusí být nutně dvě různé věci. Objevili jsme malé, ale útulné refugio, které nějaký dobrodinec vybudoval pod kamenem. Dali jsme se do přípravy oslavné ovesné kaše, která nám tedy úplně nevyšla, ale zasytila nás dobře.

Při čištění zubů jsme zjistili, že mlha se, poté co nás celý den pronásledovala, již zřejmě vyčerpala a teď prohrála souboj i s tak slabým protivníkem, jako je Měsíc. Díky němu jsme viděli, že jsme v údolí, z obou stran těsně obemknutém špičatými štíty (které jsme zdolali v jejich skoro nejvyšším bodě). S dobrým pocitem, že dovedeme překonávat i nenadálé překážky, jsme šli spát.

7. červenec

Vstali jsme opět pozdě (refugio bez oken), ale měli jsme pocit že odpočinek to byl zasloužený. Venku nebylo po mlze ani památky - údolí bylo opravdu nádherné, i Tolkien by se zastyděl, přeškrtal by pasáž o Roklince a pokusil by se jí napsat znova. Slunce, stíněné vrcholy na druhé straně, se rychle sunulo až k nám, tak jsme vyndali promoklé věci, rozházeli je po kamenech a jali se věnovat vrhání slunečních prasátek na četné turisty, kteří procházeli údolím pod námi.

Pak jsme vyrazili - tudy kudy jsme včera přišli. Chtěl jsem se tomu vyhnout, ale stejně jsme se neubránili pokušení hledat to nenalezené refugio - naštěstí opět neúspěšně. Šli jsme docela rychle, za chvíli jsme byli ve Španělsku. Scházeli jsme do širokého údolí, ve kterém se třpytila hladina jednoho jezera, za kterým mělo být další, větší. Tady ta jezera mají tedy jednu vlastnost - nejsou přírodní. Nechci říkat že je to rozdíl zásadní, ale něco na tom bude.

Za jezerem se objevily pilíře mohutné hráze. Jenže za ní žádné jezero nebylo - Španělé se evidentně rozhodli postavit gigantickou přehradu, ať už tím sledovali cokoliv (nejspíš zdroj pitné vody), ale nebyli schopni to dotáhnout do konce. A jak je jejich zvykem, nebyli schopni po sobě ani uklidit (to já třeba taky nejsem, ale na druhou stranu nemám zapotřebí hrát si v panenské přírodě s železobetonovými sloupy a dalším bordelem). Zaskočeni jsme šli dál - dorazili jsme na GR11, Španělskou obdobu GR10. Sluníčko pralo, skály se skvěly, když jsme došli ke druhému jezeru. U něho stálo přepychové "refugio", lépe řečeno hotel se vším všudy, i s heliportem.

Hráz jezera nevypadala dokončeně ani zdaleka - kdyby se přes ní voda přelila, asi by byla překvapena co dělá uprostřed staveniště. Opodál také stála torza strojů neznámého účelu, připadalo mi to jako soustrojí vodní elektrárny. Vedle hráze stály dva zbrusu nové bagříky jako pro dorostlejší panenky, spolu s provizorní benzinovou pumpou - pakliže měly představat rozhodný krok Španělů k úklidu staveniště, můžeme je kolem roku 2156 poplácat po zádech a potřást jim pravicemi, v blahopřání k dobře odvedené práci.

V téhle oblasti bylo docela dost turistů, motal se tam také minimálně dvacetihlavý oddíl něčeho jako skauti. Přesto Jarda neodolal pokušení vyzkoušet, jak burácí voda, valící se přepadovými koryty přehrady.

Pak jsme se vydali na GR11. Chtěli jsme překonat sedlo ve 2900 metrech a dostat se dál. Ze záhadného důvodu na nás okolí působilo dost skličujícím dojmem - bylo tam pořád ještě spousta krásné přírody a nespoutaných vrcholků hor, navíc jsme na staveniště zvyklí (viz. stále nedostavěný bazén v Bohnicích), ale právě tady, a právě teď, po několika dnech vcelku harmonického soužití s přírodou, to na nás působilo jinak.

Jenže už se připozdívalo, začal foukat silný studený vítr a nečekaně jsme v přehledném terénu ztratili značku, takže jsme se rozhodli nehrotit a zakempovat kde jsme byli. Postavili jsme stan a rozhodli se využít večera, po dlouhé době opravdu volného, k odpočívání. Sledovali jsme západ Slunce, dokonce jsme zkusili i kreslit. Jenže Jarda oznámil, že si něco udělal s kotníkem - samozřejmě celý den po kamenech běhal v sandálech. Nebylo to akutní, ale nebylo to ani dobré. Udělali jsme večeři - vítr byl tou dobou opravdu ledový, ale koneckonců, byli jsme taky 2200 metrů vysoko. Nařídili jsme budíka na brzo a šli spát.

8. červenec

Další den jsme vstali brzo, nějaký čas nám ale zabralo balení stanu, takže první na trase jsme nebyli. Šli jsme nejprve kus nad ní a kolem bylo opravdu krásně - tráva zelená, hory ostré a obloha modrá. Potkali jsme stádo ovcí s ovčáckým psem - byl ale hodný, takže naše pronásledování vzdal po pouhých sto metrech.

Cesta dál ale vedla už sutí vzhůru, takže jsme byli nuceni zařadit se za čiperné staříky, čile si razící cestu vzhůru, za sebou šířící odér značkových deodorantů. Občas byl problém s nimi držet krok. Drápali jsme se stále výš, chvíli sněhovým polem a pak skoro po skále. V sedle bylo docela pěkně, ale šli jsme dál. Dostali jsme se do údolí, jehož název zněl nějak jako "Valle de Infierno", ať už to znamená cokoliv. Bylo takové opravdu nehostinné, v záplavě kamení byla jediným zpestřením sněhová pole.

Sestupovali jsme dolů podél vody, která protékala několika jezery - všechna byla umělá, s nízkou betonovou hrází. Potkávali jsme čím dál tím víc turistů, z valné většiny šlo o jednodenní hůlkaře v pestrých trikotech. Krajina kolem byla dramatická, zatímco dosud nám většinu výhledů zakryla mlha, tentokrát před námi na všech stranách čněly úctyhodné, skoro trojtisícové hory.

Když jsme odpočívali u jednoho jezera, Jarda řekl že co se týče hor, jeho chutě byly saturovány. Byl jsem opravdu rád, že to vyslovil první, protože jsem se cítil dost podobně - hory kolem byly krásné, ale už jsme v nich chodili skoro týden a neměl jsem pocit, že další bloumání v nich by nám přineslo něco výrazně nového, aspoň ne teď. Původně jsme měli v plánu na Španělské straně zamířit do parku Ordesa-Monte Perdido a zdolat přímo Monte Perdido, nebo se o to alespoň pokusit. Teď jsme si řekli, že bude větší zábava, když se porozhlédneme po Španělsku.

Dali jsme si koupel pod vodopádem - velmi osvěžující. Sestupovali jsme dolů - bylo to tisíc výškových metrů, takže se to protáhlo hluboko do odpoledne. Pro Jardu to bylo asi o dost horší, protože noha ho bolela právě nejvíc při sestupu dolů (nemusím snad ale psát, že i přesto šel v sandálech). Bylo pěkné, jak se kamenitá krajina s ubývající výškou začínala zelenat, proud podle kterého jsme šli nabíral na síle, jak se k němu řítily přítoky z kopců kolem. Svahy byly stále zelenější a objevily se na nich stromy, kterých bylo čím dál tím více, až jsme šli skoro lesem. Samozřejmě, v těch místech už bylo turistů řekněme srovnatelně, jako na hlavní trase někde v Adržpachu.

Konečně se před námi objevil náš cíl - Lázně Panticosa. Nepřekvapilo nás, že ještě nejsou dostavěné - nic hotového jsme zatím ve Španělsku neviděli a z všudypřítomných jeřábů jsme si dělali legraci. Dorazili jsme do hospody (vypadala jako normální hospoda u nás, až na ten zákaz kouření) a dali si pivo - bylo celkem levné a celkem dobré. Dlouze jsme rekapitulovali hory a těšili se, co bude dál.

Po dvou pivech na lačno jsme se cítili už docela opile, takže jsme se radši zvedli a pokračovali směrem na vesnici Panticosa. Za parkovištěm jsme se jali stopovat. Sotva jsme vztyčili palce, už zakvílely brzdy a příčinlivý Španěl nám otvíral zadní dveře od dodávky, abychom tam hodili batohy. Byli to dva řekněme osmadvacetiletí Španělé a jedna stejně stará Španělka, která nápadně připomínala Vasquezovou z Vetřelců. Domluva se vedla ve velmi lámané angličtině. Jestli jsem je pochopil dobře, chodí po horách (vypadali ale spíš na lezce, nezapadali do kategorie turistů které jsme celý den potkávali) a teď se byli jen podívat na kopce, které zdolají zítra. Hodili nás do Panticosy, nedaleko které přespávali.

Panticosa byla docela sympatická, spíše turistická a zpola dostavěná vesnice. Podívali jsme se do kostela, koupili si palačinky a doplnili vodu. Zjistil jsem, že jsem ztratil tašku, kterou jsem nosil na batohu. Nebylo v ní už skoro nic, tak mě to ani netrápilo. Když jsem se byl podívat na místo, kde jsme vystoupili z auta, ležela tam - nejpravděpodobnější je, že nám jí tam ti dobráci ještě dojeli vrátit.

První úspěch ve stopování mě nabudil, takže jsem navrhl pokračovat dál. Podruhé jsme už čekali déle, zastavil nám takový ještě víc free mladík v pickupu se záclonkami. Za záclonkami měl ošlehané XC kolo, které rozebral, abychom si tam mohli hodit batohy. Taky se tam válely lezečky - zřejmě se jednalo o všestranného dobrodruha. Anglicky skoro neuměl, a zakrátko pustil nějakou zběsilou metalovou muziku, která všechny pokusy o navázání hovoru zahubila v zárodku. Vzal nás celkem daleko, až někam k Biesce, hory tam okolo už byly jen mírnými zalesněnými kopečky.

Měli jsme namířeno do Huescy, jak se ukázalo, jen proto, že jsem pozitivně zareagoval na její jméno (někde jsem ho vícekrát slyšel). Teď už jsme čekali na stop docela dlouho, až nás vzala trojice námezdných dělníků z Portugalska. Trochu jsme se jich báli (z hlediska našich batohů v jejich kufru), ale bylo to zbytečné. Trochu anglicky mluvil jen jeden z nich, a barvitě nám líčil jejich neradostné postavení, domů se podívají jen jednou za patnáct dnů, jinak pořád pracují tady. V Portugalsku by měli plat v přepočtu prý asi 5700 korun - no, ne nadarmo už bylo v palcových titulcích alespoň před půlrokem, že je to první země ze staré unie, kterou jsme hospodářsky překonali. Mluvčí prohlásil, že nás nabrali, protože vypadáme jako "strange people". To teda pěkně děkuju.

Tihle nás hodili až do Huescy před supermarket, posledních deset kilometrů jsme už byli zcela mimo hory. Návrat do civilizace kde vládne konzum proběhl překvapivě lehce a rychle.

Nakoupili jsme nějaké mléko, ovoce a sušenky - byla to docela špatná kombinace. Oproti horám tam bylo taky pořádné horko, i když Slunce už trčelo na obloze zuby nehty. Prošli jsme kus Huescy ve snaze najít ubytování - Salesiání měli zavřeno, hostel byl na nás příliš drahý, tak jsme uvažovali o "alternativě". Mezitím jsme viděli katedrálu (překvapivě dostavěnou), která byla zajímavá hlavně tím, že na střeše jí bydlelo aspoň deset čápů. V téhle staré části města to na mě působilo dost jako typicky jižní maloměsto z filmů, na schodech domů rokující ženy všeho věku, v ulicích povykující kluci.

Místo k přespání objevil Jarda ostřížím zrakem - kopeček pokrytý keři na kraji města. Prodrali jsme se k jeho vrcholu odpadky a nějakou pichlavou rostlinou a přemýšleli o spánku. Bylo hrozné vedro, takže jsem si hodil karimatku na světlou zem a snažil se usnout - bohužel se brzo objevil hmyz. Jarda to nevydržel a vlezl do spacáku kde kupodivu nezemřel horkem. Já jsem sice vydržel, ale moc jsem se nevyspal, k čemuž rozhodně nepřispíval neuvěřitelný křik, který se ozýval z města. Působilo to dojmem, jako by tam všichni skauti světa hráli nějakou noční hru.

9. červenec

Ráno jsme zjistili, že trůníme mezi něčím jako bezdomoveckou vesnicí, popřípadě chudinskou částí - ulice, na kterou jsme se dostali, byla plná rozbitých hraček, zrezlých mopedů, rozřezaných gaučů a pobíhajících slepic.

Byla neděle ráno, ale stejně jsme zkusili stopovat, řekli jsme si, že pojedeme na Pamplonu, o které nám skoro-Vasquezová řekla, že stojí za vidění. Ale jezdilo toho málo a kdo jeli měli evidentně křesťanštější cíle, než nabírat dva zarostlé hitchhikery. Tak jsme to neextremizovali (navíc začalo být docela horko) a vydali se do centra. Dostali jsme se do dost pěkného parku - přece jenom tam je ta flóra už něco trochu jiného než u nás.

Po delším hledání jsme našli otevřenou pekárnu a v parku se najedli - byl tam i kohoutek s vodou. Pak jsme se vydali na nádraží, které bylo dohromady vlakové i autobusové. Protože odtamtud nejelo skoro nic, koupili jsme si autobusový lístek do Zaragozy.

Cesta trvala zhruba hodinu, autobus byl docela příjemný, tak jsem to převážně zkoušel zaspat. Zaragoza byla docela velká a ulice měla rozžhavené jako pec. Nejdřív jsme našli Tourist office, kde nám nadmíru ochotná Španělka, zdatně vládnoucí angličtinou, pomohla najít všechno co nás zajímalo: co je k vidění v Zaragoze a jak odtamtud pryč. Se štosem materiálů pod paží jsme se vydali do historického centra. Tomu vévodila mohutná katedrála, která měla uvnitř snad deset oltářů. Kupodivu se tam dost lidí šlo i pomodlit, zatímco se kolem nich motaly mnohem větší zástupy turistů. Svatý Vít je proti tomu hadr. Dál jsme nenavštívili nic, mě to tam navíc přestalo bavit a chtěl jsem odtamtud pryč prvním spojem - a těšil jsem se na moře. Španělsko mi nějak dost nesedlo a nedělal jsem si naděje, že bychom mohli najít jeho "příznivější tvář", ačkoliv ještě nedávno jsem se těšil na zapadlé španělské vesničky. Asi neumím dělat pořádné kompromisy, protože Jardovi jsem navrhl pouze variantu, že pojedu do San Sebastianu napřed.

Nakonec ale s rozpaky souhlasil, že tedy pojedeme. Vydali jsem se na nádraží, kam jsme dorazili jen chvíli před odjezdem. Jarda mi šel koupit za překvapivě nehoráznou sumu lístek, sám měl vícezónový InterRail, zatímco já stál ve frontě na odbavení - zavazadla musela, zřejmě kvůli dva roky starým teroristickým útokům, projet detektorem. Nevím co detekoval, protože v batohu jsme měli například plynovou bombu a nerezový ešus který to asi neprosvítilo, ale nikdo nás nezastavoval. Vlezli jsme do vlaku a ten se vzápětí rozjel.

O španělských dráhách jsem měl představu utvořenou pouze Orwellem, ale ta už je zřejmě zastaralá. Vlak jel přesně na čas a velmi nepříjemný, zcela neanglofonní průvodčí se tvářil nesmlouvavě. Jarda neměl rezervaci, takže na první zastávce musel ven. Já zase musel přestat blokovat chodbu (kterou jsem ale neblokoval) a měl si jít sednout na své místo. Až těsně před zastávkou nám nabídl koupi jedné, pěkně drahé rezervace v první třídě. Pak následovala únavná cesta - seděl jsem u skupiny docela pěkných mladých holek, ale anglicky z nich uměla jen jedna a to dost špatně - tohle mě překvapilo. Později je vystřídali Angličané, kteří si, netušíc že průvodčí na veškerou angličtinu reaguje pouze idiotským úsměvem, u výše jmenovaného objednali probuzení a šli spát. S vyjímkou jednoho, který začal naprosto neomaleně balit holku, vedle které se posadil. Průvodčímu řekl že jede na InterRail, který ztratil. Průvodčí si několikrát přivedl anglicky koktající posilu která hrozila, že na další zastávce budou čekat fízlové, ale nikdy tam žádní nebyli, takže pro příště: takhle se to dělá.

V jednu chvíli vlak zastavil, aby se Orwellovi trochu zavděčil a nabral pořádné spoždění. V tom okamžiku samozřejmě přestala jít klimatizace, takže teplota vylétla nahoru jako z praku. Mít v tu chvíli na těle nálože, hned se odpálím.

Konečně jsme dojeli do San Sebastianu. Hned nás do očí udeřila pompéznost, se kterou je vystavěn - všechno je bohatě zdobené, pokud možno pozlacené a s kudrlinkami. Rovnou jsme se dali směrem nahoru, kde jsme očekávali kemp. Občas bylo vidět na oceán. Co o něm říct? San Sebastián je zátoka, uprostřed s ostrovem - po jeho stranách se tedy vodní hladina táhla donekonečna. V zátoce byla spousta lodí, které tam zřejmě pořád parkují. Až když jsme sešli blíž, uslyšel jsem zvuk moře - ten mě ale uchvátil.

Mládežnická ubytovna byla plná a hledání kempu se trochu natáhlo. Podle průvodce byl "mimo město", což jsme si ale nevykládali tak, že je čtyři kilometry do kopce nad městem. Dost zmožení jsme se tam tedy plahočili - ani jsme nevěděli, jestli tam bude místo, byla navíc už tma a místo na přespání nadivoko jsme nikde neviděli. Najednou vedle nás zastavil Land Rover se starším manželským párem, paní se nás zeptala anglicky kam jdeme a když jsme řekli že do kempu, nabídli nám, že nás tam hodí. Všimli si nás už ve městě a přemýšleli, kam asi jdeme. Samozřejmě, není na tom nic tak světoborného, ale je to ta přesně načasovaná pomoc, která vám vytrhne trn z paty. Říkali že pracují v San Sebastianu a mají domek tady někde nahoře. Cestou jsme minuli výhled na útesy o které se tříštilo moře a bylo nám najednou docela dobře.

V kempu se nás ujal sympatický anglofonní direktor, který ale řekl, že místo pro stan nemají - ale můžeme si ho zkusit najít. Samozřejmě tam bylo místa spousta, takže jsme hned kus obsadili a Jarda se doběhnul podívat na finálové penalty. Pak jsme postavili stan a šli na pivo. Zalezli jsme do prázdné hospody, které vládla poněkud šílená stařena, zrovna sledující céčkový thriller na obstarožní televizi. Poručili jsme si nějaké pečivo a pivo a sangrii. Což bylo splněno, i když pivo bylo původem z Lidlu. Pak jsme se vrátili do kempu.

Kemp působil docela dobře - bylo to takové paralelní město, San Sebastian pro ty, kteří nechtějí dávat peníze za ten opravdový. Bylo tam hodně mladých lidí, ale pro ten den jsme měli dost. Lehli jsme si a spali, spacáků nebylo třeba.

10. červenec

Ráno jsme odjeli prvním autobusem (za vyhnutí se těm čtyřem kilometrům bych dal i víc než jedno euro) do města a vydali se na prázdnou pláž. Počasí nebylo úplně koupací, což ovšem lidem, kteří jsou zvyklí na koupání o dva a půl kilometru výš, nemůže ani v nejmenším vadit. Převlékli jsme se do plavek a ponořili se do vody.

Co říct o moři? Snad jen to že je opravdu velké. A velmi, velmi mokré. A to jsem nezmínil, jak je slané! Zvuk který vydává bych vydržel poslouchat několik životů v kuse.

Poté jsme šli pátrat po snídani. Koupili jsme si nějaké pečivo, pak nějaké ovoce a nakonec něco sladkého. Město je to opravdu maximálně zaměřené na turisty, kterým je tu podřízeno úplně všechno. I hodiny na věži tam nemohou mít nějaký konvenční zvuk, ale musí se ozývat přímo zvonkohrou. Ani Jardovi to úplně nesedlo a tak když v průvodci našel nedalekou "rybářskou vesnici Hondarribia", měl vybráno. V Tourist Office jsme to konzultovali, tam nám dali tlustý soupis všeho ubytování v oblasti (v těchhle Officech se neuvěřitelně plýtvá křídovým papírem) a my jsme se spěšně vydali do kempu, kde jsme se museli odhlásit do dvanácti.

O dvě hodiny později jsme byli s veškerou bagáží zpět ve městě a chytili jsme autobus do Hondarribie.

Hondarribia je nejvýchodnější španělské město u tohoto pobřeží, rozkládá se na jedné straně dlouhé zátoky, zatímco na druhé straně už je francouzská Hendaye. Nevím jak moc je ještě rybářská; pakliže jsme potkali nějakého rybáře, musel se šikovně maskovat za manažera nebo prodejce zmrzliny. Ale bylo tam pěkně, působilo to jako normální maloměsto u moře, s pěknými staršími domy a tak dál.

Kemp byl opět mimo město, ale asi jen patnáct minut daleko. Bleskurychle jsme se tam usídlili a vydali se na pláž - na odpoledne jsme měli naplánované válení se u vody (vyzkoušet se musí všechno). Pláž byla celkem natřískaná, ale dalo se. Trochu jsme si zaplavali, lehce se oslunili a za dvě hodiny nás to přestalo bavit. Bohužel jsem pak zjistil, že mě shánějí v práci, ale nemohl jsem jim pomoci - trochu mě to ale vrátilo do "reálu". Po návštěvě Tourist Officu jsme nabyli dojmu, že v Hondarribii se toho moc dělat nedá, ale podle mapy měly být na opačné straně kopce pěkné útesy, koupili jsme si potápěčské brýle a vydali se tam.

Cesta vedla kopcem - je docela zajímavé, že složení rostlinstva se tam nijak výrazně nelišilo od našeho domácího, akorát ty kytky vlivem podnebí mnohem víc rostly, místy to byl přímo prales. Útesy tedy byly - málem jsem podlehl dojmu který ve mě vzbudila pláž, že moře je mírné jako beránek a nejhorší co Vám může udělat je, když vám šplouchne trochu slané vody do pusy. Tady se oceán dramaticky tříštil o skály a najednou nás přešla chuť na potápění. Byl odliv, takže útesy představovaly širokou homadu ohlazeného kamení, mezi kterým byly louže, těšící se až si pro ně přijde táta. Skákali jsme z kamene na kámen, přičemž před námi zběsile prchaly desítky malých krabů.

Usadili jsem se na kamenech a sledovali, jak se Slunce chýlí k hladině. V téhle pozici, s hukotem moře a kříkem racků v uších, bych vydržel snad celý zbytek života (což by netrvalo dlouho, protože by přišel příliv a několikrát by se mnou praštil o kameny). Bohužel se nekonal obraz na který jsem byl zvědavý, když se Slunce dotkne hladiny, protože tuhle finální fázi zakryly mraky.

Protože rychle padala tma (což by po západu Slunce nemělo nikoho překvapit), urychleně jsme se vydali zpět do Hondarribie. Cesta byla dlouhá, kolem majáku a jakéhosi podivného čističkovitého zařízení, takže do centra jsme dorazili až po jedenácté. Zapadli jsme do první otevřené hospody, kde kupodivu ještě vařili, dali si pivo a sangrii a každý jídlo za pouhých sedm euro. Bylo to výborné, dali jsme si další pití a pak už zamířili trochu klopýtavě do kempu. Tam jsme se svalili a spali - byl to docela dlouhý den.

11. červenec

Vstali jsme tak, abychom stihli první spoj do Hendaye. Došli jsme do Hondarribie, koupili si snídani a pak šli čekat na trajekt - takovou obyčejnou loď pro cca 20 lidí. Jízda trvala asi pět minut a na klidných vodách zátoky neobsahovala ani kousek dobrodružství. Na francouzské straně jsme si sedli na lavičku, snídali a sledovali mořského vlka, kterak se snaží zlákat důchodkyně na vyhlídkovou plavbu na moři - k našemu zklamání nenabízel nic, co by mohlo pohnout námi.

Došli jsme na pláž - ta je tady větší, míň krytá a pozvolnější než v Hondarribii, takže jsou na ní podstatně lepší vlny, čehož navzdory neslunečnému počasí využívaly desítky surfařů. Ve vlnách by se dal strávit celý den a litovali jsme že nemáme víc času, abychom se mohli věnovat surfu. Jarda se zkusmo zkusil otázat nějakého z Mitchů, kolik stojí škola serfování, a dobral se k číslům jako "30 euro za hodinu", což se mi zdá dost.

Protože počasí nebylo nic moc, Jardu napadlo, že od věci by nemusela být třeba návštěva sauny, tak jsme se vydali do Tourist Office, aby nám nějakou doporučili. Jak jsme tak procházeli městem, pozorovali jsme rozdíl mezi Francií a Španělskem. Tohle město nebylo nijak zvlášť hezké, ale vládla tam podivná pohoda, kterou už jsme měli s Francií asociovanou.

Na plácku uprostřed města zrovna probíhalo něco jako malý trh, s prodejem produktů země a tak dál, vypadalo to tam přesně tak, jak bych si podobnou událost představoval.

V Tourist Office nám poradili, že jediná sauna v okolí je v Hondarribii. Pomalu jsme se tam pěšky vydali, obešli jsme zátoku, prošli historickým centrem Hendaye (což nám zabralo patnáct minut, z nichž deset jsme proseděli v kostele), najedli se moruší, kus jsme šli po silnici, ale konečně jsme dorazili kam jsme potřebovali - ke sportovnímu centru v Hondarribii. Bylo takové moderní, takže na mě působilo stejně děsivě, jako moderní sportovní centra doma. Příjemná a trochu anglicky mluvící dívka v recepci nám poradila co a jak, takže za chvíli jsme už pilně dřeli v posilovně. Teda Jarda dřel, mě to moc nebavilo. Když to přestalo bavit i jeho, šli jsme do sauny. Bylo to dobré, pořádně se vysprchovat, i když jsme si nedělali iluze, že by to naší pachovou stopu utlumilo nadlouho. Po několika cyklech v sauně jsme si dali šest bazénů a šli jsme.

Sice jsme věnovali dost času hledání vhodné hospody, ale nenašli jsme vhodnější než včera - kromě příznivých cen jsme chtěli i aby osazenstvo bylo spíše místní, než turistické. Opět jsme se dobře najedli a napili, a kolem půlnoci se v dobré náladě dopravili do kempu.

12. červenec

Další den jsme zabalili stan a odhlásili se z kempu. Opět přes zátoku do Francie, ve které jsme teď už mínili zůstat. Dali jsme si pečivo u milé pekařky, která nás uchvátila už předchozí den a šli jsme na nádraží. Vlak do Saint-Jean-de-Luz jsme stihli s rezervou zlomku vteřiny, a protože jsme s ním jeli jen pár minut, ani nedošlo na ukazování InterRailu.

Saint-Jean-de-Luz je dost turistické přístavní městečko. Potřebovali jsme najít banku na rozměnění dolarů na eura, což se nám po dvojí návštěvě Tourist Office podařilo. Potřetí jsme tam byli, když jsme hledali poštovní schránku za účelem odeslání pohledů do domoviny. Co se mi tam docela líbilo bylo kreslení - na náměstí sedělo několik umělců a nerušeně malovalo. Obrazy které vystavovali mi přišly docela zajímavé - projevovali nesrovnatelně víc invence než třeba "malíři" a karikaturisté, okupující Karlův most (samozřejmě s výjimkou Čertího muže). Některé styly byly až impresionisticky odvážné. Myslím ale že tam nevysedávali takhle pořád a že šlo o nějaký festival.

Když jsme vyřídili co jsme chtěli, vydali jsme se na výpadovku, palce už nás svrběly. Trvalo ale docela dlouho, než nás někdo vzal. Zastavila nám trochu nejistě se tvářící žena mladších středních let, v totálně domláceném renaultu, s rozkřáplou dětskou sedačkou vzadu (které můj batoh tedy nepřidal). Jela jen kousek, ale když už byla u těch dobrých skutků, vzala nás o dost dál. Bojím se že to bude pravidlo: milosrdenství Vám nejčastěji prokážou ti, kdo nejsou daleko od jeho potřeby. A právě od těch se nejhůř přijímá.

Vykopla nás na docela pěkném místě, ale stejně to zase trvalo dost dlouho, než někdo překonal ostych a vzal nás. Tentokrát to byl mladý muž ve velkém autě, který ale vzápětí poté co nás nabral zřejmě zalitoval, a vysadil nás jen asi o dva kilometry dál. Tam nás nabral někdo na koho si už nepamatuju a po něm někdo, kdo jel do Španělska nakoupit Francouzský alkohol, protože je tam o dost levnější než ve Francii. Defacto jsme měli dost smůlu, protože náš směr byl docela oblíbený a stejně z něj každý kdo nás nabral měl tendenci uhnout.

V jednom místě, když jsme přecházeli na jinou silnici, jsme učinili zajímavé setkání. Zpozorovali jsme podivnou postavu, která nás z dálky pozdravila a mířila směrem k nám. Byl to děda neurčitého věku, s batohem, který toho také pamatoval hodně - vypadalo to, jako by několik let spal výhradně ve škarpě. "Compostela?", zeptal se nás, přičemž alespoň ve mě vzbudil prudce hřejivý pocit hrdosti - vypadáme jako následovatelé svatého Jakuba! Byl to Němec a měl svou trasu, podal nám drsnou dlaň a s úsměvem pokračoval dál. Tak takhle vypadají svatojakubští poutníci, ono to po těch pár set kilometrech asi jinak nejde.

Předposlední stop byl starší pán, který nás vyhodil u cedule oznamující, že tudy dnes jede (resp. jela) Tour - škoda že jsme jí nepotkali. Pak nás nabral takový "free" chlap v obstarožní Sieře, který nás vzal až do Bidarray. Když jsme mu vysvětlili, že se chceme napojit na GR10 (žir dís), rozpomenul se na časy, kdy po ní také neohroženě kráčel. V tom okamžiku jsme vystupovali.

V téhle vesnici nás nejvíc interresovala zastávka vlaku, kterým jsme se chtěli dostat do Saint-Jean-Pied-de-Port, ale zdálo se, že poslední zrovna odjel. Takže jsme změnili plány a řekli si, že pěšky půjdeme už odsud. V padajícím soumraku jsme vystoupali do vesnice, kde kupodivu (bylo po sedmé) byla otevřená samoobsluha. Koupili jsme nějaké pohledy, sušenky, bagetu a sýr. Paní prodavačka (kromě milého chování, které už nepokládám za nutné zdůrazňovat) nám ukrojila kus sýra na ochutnání, i když už jsme si z něj kus koupili, a dala nám malinkou porci brusinkové marmelády, se kterou se má správně pojídat.

Doplnili jsme vodu, bohužel jsme to odflákli, a vydali se hledat GR. Když jsme jí na konci vesnice objevili, bylo to radostné shledání (naposledy jsme jí viděli pár set kilometrů na východ, když jsme přecházeli do Španělska), při kterém jsme se neubránili vřelým polibkům - k nemalému překvapení kolemjdoucích. Přešli jsme pozemek nějakého baskického farmáře, který na nás neustále cosi křičel (mohlo to znamenat třeba "Nebořte mi ten plot!"), a vydali se do kopce. Tady byly kopce všechny tak do osmi set metrů, takže osídlení bylo celkem husté. Přesto ale byly všechny vrcholky zahalené mlhou, která nevěštila nic dobrého.

Po chvíli jsme to nedaleko od cesty zapíchli, našli jakž-takž rovné místo ke spaní a uvařili si (po dlouhé době) večeři - nějakou krémovou polévku a čaj. Bylo to dobré. Lehli jsme si do spacáků a jen tak se přikryli tropikem od stanu - což je mimochodem blbost, pokud přímo neprší, jak nás to ve skautu samozřejmě učili. Vyděsil jsem se, když se ozvaly podivné kroky (z nějakého důvodu jsem byl přesvědčen, že je to ten Bask, samozřejmě s nabitou brokovnicí), ale bylo to jen stádo ovcí. Bez ostychu prošly naším tábořištěm, směřujíce bůhvíkam. Tak jsme šli spát.

13. červenec

Další den bylo mokro - hlavně v těch místech, která jsme přikryli tropikem. Protože v průvodci byla naše dnešní trasa označena jako "Jedna z nejhezčích v Pyrenejích", vzbudili nás turisti, jdoucí po cestě. Než jsme se zabalili, přešlo jich tam několik. K snídani jsme si dali vločky. Zjistili jsme, že s vodou na tom jsme docela špatně, ale nebylo horko, takže jsme to hodlali zvládnout - asi trochu pod dojmem vyšších hor, kde tekl pramen přes cestu každých sto metrů.

Předešli jsme rozhádanou trojčlennou rodinu a stoupali jsme vzhůru. Mlha asi četla stejného průvodce co my, takže jí bylo všude kolem plno. Většina cesty vedla po hřebenu - po pravici klesal pozvolně travnatým svahem dolů, po levici se dolů řítily kolmé stěny. Kolem byly ovce a koně. Potkali jsme člověka v opačném směru, který nám řekl, že vesnice je nějaké dvě hodiny daleko - to znělo tak optimisticky, že jsem odmítl jeho královskou nabídku, že by nám trochu vody nechal. Ale později jsme zjistili že musel lítat na drogách - buď ztratil přehled o čase, nebo celou cestu běžel, popř. jel na kozorohu. Kozoroh byl mimochodem působivý, když přeskakoval z římsy na římsu, aniž by se tvářil nervózně. Vstříc tímto bezstrarostným chováním vycházel supům, kterých tam bylo dost.

Naštěstí jsme se za chvíli dostali do borůvkového království, takže jsme se rozhodli tam doplnit tekutiny. Zdá se, že Francouzi borůvky nejedí - byly všude kolem cesty, po které musí projít pár desítek lidí za den. Hned nám bylo líp. Občas se i objevil výhled do kraje.

Na křižovatce jsme potkali starší pár, který měl v plánu chodit 3-4 týdny a navzdory pokročilému věku spali v kempech - sympaťáci. Mlha postupně mizela a my jsme sestupovali do hustě osídlené oblasti, před námi byla naše cílová vesnice Baïgorry, průvodcem vychválená do nebe. První co jsme udělali bylo dočerpání tekutin. Popravdě řečeno, o "svérázné vesnici, kde se lidé stále živí zemědělstvím" jsem měl trochu jiné představy: bagetu se mi podařilo koupit až v prodejně obchodního řetězce Spar, zato jsem cestou minul čtyři kadeřnictví. Ale možná že spojovat zemědělství se zastaralostí je jen zlozvyk (kterému se člověk v Čechách jen těžko vyhne). Pěkné bylo, že všechny domky tam vypadají stejně - bíle omítnuté, s červenými dveřmi a okny. Někdo má z červeného pískovce udělané ozdobné rohy, a když je opravdu excentrik, místo červené použije zelenou.

Řekli jsme si, že tam někde přespíme, takže jsme se začali ohlížet po vhodném místě. Nejdřív jsme neúspěšně hledali v lese, který na náš vkus trochu moc píchal, pak jsme se na to vykašlali a začali dělat večeři. Neobtěžovali jsme se s hledáním skrytého místa, takže jsme vařili přímo na nepříliš frekventované křižovatce u vinice. Uvařili jsme výbornou rýži a dali jsme si jí s paštikou, byla to taková dobrá tečka za vlastním vařením, hlavně proto, že ešus pak už nešel umýt. Drze jsme pozorovali projíždějící vozidla, ale všichni nás buď ignorovali, nebo pozdravili. Ke spánku jsme se uložili přímo na vinici - ještě neplodila, tak to snad nikoho případně nemohlo popouzet.

14. červenec

Ráno jsme nevstali nijak brzo a hned jsme se vydali stopovat. Bohužel, na silnici na Saint-Jean-Pied-de-Port, kterou předešlý den burácelo jedno auto za druhým, se teď plazilo jedno za pár minut. Ale beze ztráty dobré nálady jsme tam asi hodinu odstáli, potom nás vzal jeden dobrý muž dodávkou. Byl to typický zemědělec, hubený ale evidentně silný, který se hrdě hlásil k Baskicku; na tohle téma jsme tedy směřovali naše dotazy. Baskové se od ostatních lidí liší tím, že o sobě tvrdí, že jsou Baskové. Ve znaku mají něco jako čtyřlístek, který se usilovně snaží vypadat jako hákový kříž. Mluví baskicky, což se v psané formě dá snadno identifikovat podle přemíry užívání písmene 'x'. Mají dokonce vlastní rádio - snaha předvést nám ho ale nebyla korunována úspěchem, protože autem předtím jel farmářův syn a zřejmě tu stanici vymazal z předvoleb - což, obávám se, jasně ukazuje, kam se baskové (a popřípadě všechny menší národnosti) řítí v globalizovaném světě.

Saint-Jean-Pied-de-Port je malé město, nacpané turisty. Dřív bylo nacpané poutníky po svatojakubské cestě, protože je to poslední zastávka na Francouzské straně, ale to je už pryč i když jsme jich tam pár viděli. Historické jádro je pěkné, ale velmi malé, hlavní osou je jedna ulice, procházející přes most nad Nivou (mimochodem, i takhle v "centru" je pod mostem pořád spousta pstruhů). Všechny domy ve městě jsou zase červeno-bílé, jen je tam ještě víc toho růžového pískovce. Protože se nám tam líbilo, zašli jsme do kempu, který je dvě minuty od centra, a za pouhých sedm euro se tam ubytovali - u moře byly kempy dvakrát dražší. Podívali jsme se kam se podívat dalo - do nepříliš zajímavého muzea svatojakubské cesty, byli jsme se informovat i v ubytovně pro poutníky - vanul tam docela křesťanský duch - a v centru pro poutníky, kde byla spíš administrativa. Podívali jsme se na Pelotu - to je taková ta hra, kde hráči se zobákovitými rukavicemi z proutí vystřelují malý míček neuvěřitelnou rychlostí proti zdi. Na téhle hře se mi nejvíc líbil ten okamžik výhozu - hráč při tom zaujme pózu, která přivede i Diskobola k tomu, aby se nad sebou zamyslel, a šel si - konečně - navléknout aspoň trenýrky. Další věc je, že ta hra se díky lokálnímu charakteru drží tradic - hlasatel body nehlásí falešně excitovaným hlasem, ale zpívá je, a hraje se proti ozdobné zdi z růžového pískovce.

Pár dní předtím jsem navrhoval jako možnou destinaci příští dovolené hory v Libanonu - v GoogleEarthu vypadaly úžasně. Teď jsem došel k novinovému stánku a viděl jsem, že Libanon zase radši ne. Ach jo.

Tím jsme skoro vyčerpali možné aktivity a horko vyčerpávalo nás, tak jsme se kus proti proudu přidali k místní mládeži, která vesele skotačila okolo něčeho, co byl asi dřív mlýn. Byl tam jez a pod ním docela hloubka, do které se vrhali ze zdi, která musela mít snad sedm metrů - tak málo si ale vlastního života nevážím.

K večeru se šel Jarda věnovat sledování Peloty a já sepisování pamětí (potenciální vydavatelé, ozvěte se). V kempu jsme potkali pár který jsme znali od včerejška a když jsme projevovali zapálené nadšení pro Francii, dali nám svou adresu u Montpelliere, kdybychom v té oblasti někdy hledali zahradu vhodnou ke stanování. Když padla tma, šli jsme vyhodit skoro poslední peníze za jídlo. Úžasná, bohužel však zcela neanglofonní servírka nám pomohla s výběrem, při závěrečném dopíjení vína přišel i ohňostroj (až o den později nám došlo, že byl přece "Bastilla day").

Mimochodem, co se mi docela líbí na Francii je (myslím že ve Španělsku to není jiné), že tu berou děti ssebou, i když jdou třeba pozdě večer do restaurace, popřípadě jim ponechávají větší volnost, když jsou o něco větší. Řekl bych že u nás panuje, co se malých dětí týče, zvláštní přecitlivělost na zdravotní stav a spánkový režim (na ten ty malé děti ale stejně kašlou), zatímco mi přijde zdravější, aby byly děti maximum času s rodiči. Co se týče těch starších, na ty jsme narazili o chvíli později (bylo něco po půlnoci), jak poskakovaly u vystoupení kapely na náměstí. My jsme ale nakonec šli rovnou do kempu, protože jsme měli vstávat časně.

15. červenec

Od Nivy šla hodně vlhkost, takže jsem svého rozhodnutí spát venku trochu litoval. Vstali jsme kolem šesté, sbalili stan a vyrazili na nádraží. Stihli jsme to dobře a vlak do Bayonne jel stejně později než měl. Jízda zamlženou krajinou byla příjemná, většinu času jsme jeli podél Nivy, která je doopravdy pěkná; budu se muset doma podívat po dvaceti letech k Jizeře, protože mi jí hodně připomínala.

V Bayonne jsme měli něco kolem hodiny a půl času. Jardu popadla chuť, jet strávit dopoledne do Biarritzu - nejlepšího místa pro surfování v Evropě a největšího útočiště gamblerů na tomhle pobřeží. Pak ale zjistil, že všechna další TGV na Paříž jsou obsazena - my měli místenky koupené už z Prahy. Na rozestavěném nádraží jsme se snažili koupit si místenku z Paříže do Stuttgartu, jen nějakým šťastným zmatením elektronů se toho slečně pokladní nepodařilo docílit - o chvíli později jsem zjistil, že tuhle místenku máme taky, pouze nezvykle sešitou.

Takže jsme jeli dál spolu. V TGV je příjemně, to se musí nechat, ale ICE je přece jenom ICE. Za necelých pět hodin jsme přijeli do Paříže na Montparnasse. Hned u nádraží tam je takový park, plný slunících se lidí. Nakoupili jsme si v samoobsluze trochu jídla a pití a přidali se k nim. Rozložili jsme také spacáky a stan aby vyschly na pražícím Slunci. Pozoroval jsem klidné okolí a začal přemýšlet, za jak dlouho se tak můžu naučit francouzsky.

Když jsme dojedli, sbalili jsme věci a vydali se do hloubi Paříže. Paříž je opravdu krásná - je vidět, že její budovatelé si byli dobře vědomi dostatku času, financí i prostoru. Zvláštní zálibu měli hlavně v palácích, a když už stavět palác, tak pouze s pozlacenou střechou. A samozřejmě, kolem nechat dostatek volného místa pro park, nebo pro to, aby to všichni mohli zdaleka obdivovat (nebo to alespoň obcházet dlouho jako blbci).

Přišli jsme do parku ??, kde vládla pravá sobotní idyla. Kromě laviček jsou tam k dispozici židle a jednoduchá křesla s podnožkami, které si můžete dotáhnout tam kam chcete - jak příjemná změna oproti lavičkám, které vás nutí tupě zírat jedním směrem. V parku byl také bazének, po kterém si děti pouštěly lodičky.

Ve stromy stíněné části parku hrál nějaký mládežnický jazzový orchestr - znělo to dobře a měli hodně posluchačů. Když dohráli, kromě potlesku se ozval jeden osamocený hvizd - když jsem ho sledoval k původci, nebude snad nikoho překvapovat, že můj pohled se střetl s pohledem křupanózního Čecha, rozvaleného v křesle.

Došli jsme k Seině a šli víceméně po jejím břehu. Často se objevilo kulturní zpestření: oživlou sochu jsme sice už viděli v San Sebastianu, ale dva saxofonisti podporovaní africkým bubnem byli opravdu dobří. Směřovali jsme k Eiffelovce, což byl ještě kus cesty - paláce nalevo a napravo, houstnoucí řady turistů. Všimli jsme si nejlevnějšího ubytování v Paříži - asi deset centimetrů od břehu Seiny si dva opovážlivci postavili stany, přímo v centru.

Eiffelovka teda byla. Vysoká a špičatá. Divil jsem se, proč je pod ní tolik lidí - byly jich tam tisíce - když se na ní dá lépe koukat z větší dálky, až mi došlo, že se všichni chtějí dostat nahoru a stojí ve frontách. Něco masovějšího jsem ještě neviděl a moje prakticky nulová chuť podívat se na Paříž shora se rázem propadla do záporných hodnot. Pak mě Jarda zlákal, ať zdoláme vrchol - pěšky, jako za starých časů - ale nakonec na to nedošlo, protože bouchač při prohlídce batohu našel láhve s baskickým pivem, a žádné láhve nahoru nesmějí. Byly mi milejší láhve než Eiffelovka, takže Jarda pokračoval vzhůru a já se podíval po okolí.

Když Jarda sestoupil, měli jsme nejvyšší čas na hledání našeho nádraží. Ještě jsme se ale museli vyfotit před Eiffelovkou - zajímalo by mě, kolik lidí se před ní za den vyfotí - to číslo musí jít do stovek tisíc. Když jsme konečně našli metro, stačilo jet s jedním přestupem a ukázalo se, že zdánlivě chaotické značení tam má jakousi logiku, takže se to obešlo bez přílišného nervování a na nádraží jsme dorazili s nebývalou časovou rezervou. Ukázalo se že máme kupé zcela pro sebe, takže jsme se v něm co možná nejlépe rozložili a pokoušeli se spát; když už jsem kolem půlnoci skoro klimbal, objevil se průvodčí, který nám zkontroloval i pasy (občanky). A už jsme se řítili do Německa.

16. červenec

Vzbudili jsme se v šest, abychom stihli vystoupit ve Stuttgartu, kde jsme měli asi půl hodiny na přestup. Rozdíl mezi Německem a Francií se pozná, ale neříkám že to je nějaký výrazný sestup. Koupili jsme si pečivo a vydali se hledat náš další vlak - k naší hrůze ho informační systém nejprve zatajil, ale našli jsme ho. Byl to obyčejný vlak, kterým jsme jeli asi dvě hodiny do Norimberka.

V Norimberku jsem kdysi byl a teď mě překvapilo, jak "obyčejně" na mě působil - nejdříve jsme si dali v novější čtvrti nějakou snídani v kavárně - pokus o domluvu za použití němčiny (kterou jsem měl aspoň šest let) skončil dost neslavně. Taky jsem málem doplatil na příliš rychle si osvojenou Pařížskou bezstarostnost při přecházení ulice - v Německu má přednost ten, na jehož straně je zákon (v tomto případě upravovaný dopravními předpisy). Pak jsme na chvíli zamířili do historické části, ale moc mě neuchvátila, možná že pár hodin po Paříži působí omšele všechno.

Našli jsme náš poslední vlak. Bylo to už "obyčejné" EC, do kterého jsme neměli místenky, usadili jsme se do kupé s párem německých důchodců. Plni nostalgie, vědomi si toho, že tímto neodvratně končí dovolená a že země na kterou příště položíme nohu bude již naše domovina, jsme sledovali ubíhající krajinu. Byla ale docela hezká a čím dál tím známější. A pak jsme byli za hranicemi a co naplat, byli jsme doma. Je to trochu zvláštní pocit, po dvou týdnech moci rozumět cedulím a řeči kolem sebe. V Domažlicích napochodovala dovnitř průvodčí, která se evidentně zhlédla v Heleně Ružičkové, což podivně kontrastovalo s fotografií, která se jí houpala na mohutném poprsí a která evidentně pocházela z mladších let. V našich krajích se tomuhle typu říká "dobrosrdečná", což zahrnuje všechno dohromady - ovšem nám to přišlo vhod, protože jsem u ní potřebovali koupit lístky v nějakém výhodném kurzu.

Pak už to ubíhalo rychle, v Plzni přistoupila spousta lidí, vlak vesele ujížděl lehce zvlněnou krajinou zalitou Sluncem, v Srbsku bychom nejraději vystoupili a šli si ještě zalézt. A pak Smíchov (tady budu za patnáct hodin vystupovat z metra a mířit do práce) a Hlavák. Ne že bychom si připadali nějak zvlášť pohnuti - byli jsme pryč jen čtrnáct dní.

Jarda spěchal domů, takže jsme se rozloučili a pivní tečku za dovolenou jsem musel udělat sám. Zbytečně bych to neromantizoval - dostal jsem pořádného podmíráka - ale byl jsem doma a to se počítá.